Teplicko - adršpašské skály (V létě nám to nechtěli věřit)

Když sme jim v létě
vyprávěli,že každý rok před koncem roku jezdíme do skal,tak nám to nechtěli
věřit.To se nám vůbec nelíbilo a tak sme jim navrhli ať jedou s námi.To
všichni souhlasili a mysleli si,že si z nich děláme srandu,ale nakonec
skutek utek.Když přišel čas naší výpravy,tak nikdo nemohl(prej).Nakonec
s námi jel jenom Lukáš(zvaný kaskadér) a Dita(ta ale až po dlouhém
přemlouvání).Já a mariňák Míra sme jeli z Náchoda a ti dva měli přistoupit
v Hronově,i když u Dity sme tomu moc nevěřili.Nakonec přistoupili oba.Když
sme přijeli do zastávky Teplice n. Met-skály,tak sme byli trochu
zklamaný,protože bylo celkem málo sněhu,ale to sme nevěděli co nás čeká.Začalo
to už na schodech u zastávky.Jak sme se málem na vlastní kůži přesvědčili,tak
byli pěkně namrzlí(a hoši od maríny měli samozřejmě pěchoty).To samí bylo i na
cestě.Když sme pak vlezli do skal,tak to kvůli nedostatku sněhu vypadalo na
menší zimní procházku přírodou.Ale s přibývající cestou to začalo nabírat
na obrátkách.Nejdřív chtěl nějakej šílenec podříznout Ditu(bohužel se mu to nepovedlo,takže nás otravovala
dál).Pak Lukášovi a Ditě začali mariňáci dělat naschváli,později sme se
zaměřili pouze na Ditu,protože Lukáš se stal našim spojencem.Cesta po dřevěných
žebřících byla celkem lehká,i když to občas docela klouzalo.Když sme došli na
naše oblíbený místo,tak sme se rozhodli,že si dáme pauzu a najíme se.Přitom sme
dělali Ditě naschvály a přitom jí trochu vykoupali ve sněhu.To co sme předtím
vyšli nahoru,tak nás teď čekalo opačným směrěm(takže dolů).Když sme dokončili
sestup,tak nás čekal další výstup,ale to už sme s Mírou věděli,že se blíží
místo,kde to minule začalo pěkně klouzat.Když sme dokončili výstup,tak nás
čekal ještě jeden nebezpečný sestup po zasněžených skalách(nebo alespoň mě a
Míru,protože jim se to moc neklouzalo).Když sme to ve zdravý přečkali,tak sme
se zamyslelia zjistili sme,že ještě nikdo nespadl.Asi po 300 metrech na sjezdu
po schodech to přišlo.Sice skoro až na rovince,ale přece to Míra načal.Když sme
ušli asi půl kilometru,tak sem se taky pozdravil s matičkou zemí.Když sme
se všichni zasmáli,tak sme se šli podívat na ledopády.Pod ledopádama sme se
rozhodli(já a Míra)že ven půjdeme vodou.Když sme vylezli ven,tak se před námi
objevila tůňka s písečným nánosem.Po otázce jestli nás to unese mi Míra
odpověděl,,To víš ,že jo,to je povný!‘‘ sem mu dal přednost,ať mi to ukáže.Bohužel
Míra věštil špatne,protože při odrazu na písečném nánosu mu voda sahala asi 5 cm nad pěchoty.Po této
ukázce pevnosti sem se rozhodl,že to radši obejdu.Potom až do Adršpachu se nic
zvláštního nestalo.Až potom u jezírka sme si z Dity udělali srandu,že
s ní nemluvíme a trochu jí utekly.Ona se nám to potom snažila vrátit tím,že
na nás chtěla zahrát,že spadla ze srázu a zranila si nohu,ale to sme jí
nesežrali.Když sme vyšli ze skal a podívali sme se do jízdního řádu,tak sme
zjistili,že nejbližší vlak nám jede až za 2hodiny.Po poradě sme se dohodli,že
půjdeme do kulturního střediska.Ale co čert nechtěl,měli zavřemo.Po další
poradě sme se dohodly,že do Teplic na hlavák půjdeme pěšky.Cesta byla jako
sklenice a tak sme se klouzaly.Cestou sme se bavili o všem možným a navzájem se
schazovali.Když sme došli do Teplic-skalního města,tak se Lukáš přidal
k Ditě a začali za náma zaostávat.Když sme došli na Kamenec,tak sme
zjistili,že Lukáš a Dita jsou v nedohlednu.Po válečné poradě sme ještě chvíli pokračovali sjezdem z kopce a
dole sme na ně počkali.Když konečně dorazili,tak sme se jich ptali co
prováděli,že je to tak zdrželo.Cestou k nádraží sme se ještě koulovali a
párkrát sme sme ještě Ditu vykoupali.Ve vlaku sme se domlouvali na silvestra.V
Hronově Lukáš a Dita vystoupili a my sme zbytek cesty do Náchoda přečkali
v pohodě. A na závěr:Tihle dva už nám naše zimní výpravy do skal
věří, jenom škoda,že bylo tak málo sněhu.