Martin z Náchoda a čekatelé z Vojenské Akademie Brno

V pátek jsem vyrazil už
v 9:10 hodin vlakem, ve kterém už seděl Čolda. Poznal jsem ho hned,
protože to byl jediný rozumně oblečený člověk. Hned jsme se začali bavit a já
si vyfasoval klobouk, který se mi líbil od prvního okamžiku. Když jsme přijeli
do Hronova, kde měl čekat Míra, tak jsme vystoupili, ale Míra nikde. Na nic
jsme nečekali a vypravili se k Mírovi. Toho jsme potkali u benzinky, jak
chvátal na nádraží (zase nestíhal). Když jsme dorazili k Mírovi, tak jsme
si odložili věci a vypravili se nakupovat. Měli jsme asi hodinu, takže jsme
nemuseli nikam spěchat. Když jsme přišli do krámu, tak si lidi museli myslet,
že je mobilizace. Když vojáci dokoupili zásoby, tak jsme se vrátili
k Mírovi, kde si to zabalili. Pak jsme měli ještě chvíli čas, tak jsme
seděli a probírali program na víkend. Když se čas naplnil, tak jsme se
připravili a vypravili se na nádraží. Tam jsme měli asi 10 minut čas
z čehož byl Míra značně nervózní. Ve vlaku jsme se ani neodstrojovali,
protože jsme jeli jen jednu zastávku. V Polici na nádraží nám bylo strašně
líto, že nejedeme tunelem (asi kvůli tomu úchylovi). Když nás lítost přešla,
tak jsme se vypravili na cestu. Počasí nám zatím moc nepřálo, protože drobně
pršelo, ale to nás nemohlo rozházet. Cestou do Petrovic jsme málem způsobily
několik bouraček svým oblečením. V Petrovicích na mostě jsme odbočili a
namířili si to ke Zděřině. Čolda z toho byl hotový (strašně se mu to
líbilo) a to ještě neviděl, co nás čeká. Po prvním stoupání jsme pokračovali
k Polici, kde jsme chtěli v trafice koupit doutníky, ale měli zavřeno
a tak jsme pokračovali. V konzumu jsme udělali tradiční zastávku a
doplnili zbytek zásob a P 12° k párkům. Cestou přes luka Čolda furt
básnil, jak je to tady super. Když jsme šli kolem rybníka, tak jsme nevěřili,
co je tam žab. Když jsme došli pod převis, tak jsme si dali malou pauzu a pak
jsme nanosili dřevo na oheň. A protože se blížilo poledne, tak jsme si ohřáli
oběd a probírali trasu na prohlídku pro Čoldu. Nakonec jsme se dohodli, že
půjdeme na Supí hnízdo a potom na Hvězdu. Mezitím přestalo pršet a tak jsme
vyrazili. U studánky jsme doplnili feliny a pak pokračovali k Supímu
hnízdu. Čolda se divil, že tam jsou ještě zbytky sněhu a tak jsme mu řekli, že
ho v létě vezmeme na Sibiř. Když jsme dorazili k Mariánské jeskyni,
tak jsme udělali mini prohlídku. Po té jsme se vrátili na hlavní trasu a
pokračovali k vrcholu. Cestou bylo všude dost vody, ale to nám nevadilo,
protože jsme měli dobrou obuv. Když jsme se konečně vyškrábali na Supí hnízdo,
tak jsme opět měli štěstí na super výhled (mlha jak mléko). Po malé pauze jsme
se vydali na Hvězdu. A protože jsme tam s Mírou dlouho nešli, tak jsme
byli překvapeni změnami (např. novou vyhlídkou nad Kovářovou roklí). Při dalším
putování jsme narazili na 3 páry směrnic. Když jsme dorazili na Hvězdu, tak jsme Čoldovi na
vyhlídce mapu a pak jsme se vydali na zpáteční cestu pod převis. Vzali jsme to
zkratkou. Byli jsme překvapeni, že už je cesta uklizená, samozřejmě
v rámci možností. Když jsme se vrátili pod převis, tak bylo něco po 5
hodině a tak jsme rozdělali oheň a opekli si párky. My s Mírou jsme
věděli, do čeho jdeme, když jsme otvírali P12°, ale pro Čoldu to byla novinka.
Když jsme dojedli a dopili, tak se Čolda nemohl dočkat, až půjdeme na točený. A
protože jsme neměli žádný další program, tak jsme vyrazili za kulturou
k Doležalům. Míra se ještě spojil s Karlem, aby zjistil, v kolik
dorazí. Když jsme dorazili do kulturního střediska, tak jsme se odstrojili a
objednali si pitný režim. A protože se nám nechtělo jen tak sedět, tak jsme
začali hrát karty. Když nadešel čas Karlova příjezdu, tak ho Míra po telefonu nasměroval od Hráze k nám.
Když tam dorazil, tak jsme málem umřeli smíchy. Karel měl totiž místo batohu
jezevce a to nás dorazilo. Asi ve 22 hodin jsme se rozhodli, že změníme lokál.
Po zaplacení jsme vyrazili ke kiosku na Hrázi. Když jsme tam dorazili, tak jsme
si objednali pivo a já, Míra a Čolda jsme si objednali doutník. A Karel, aby
nebyl pozadu, tak si objednal chipsi. U vedlejšího stolu seděla nějaká slečna a
ta se furt něčemu smála. Když se přiblížila půlnoc, tak jsme zaplatili a vydali
se pod převis. Když jsme vylezli ven, tak Karla nejvíc zajímalo, jestli by šla
do mrdu (hláška čundru). Když jsme dorazili převis, tak jsme rozdělali spacáky
a zalehli. Karel si pak ještě stěžoval, že mu táhne na nohy. Hned ráno jsme
zjistili proč. Karel totiž neměl spacák, ale pouze tepelnou vložku. Další šok
byl, když jsme si začali připravovat snídani. Karel se začal shánět po klacku
na opékání. A když jsme mu ho dali, tak si začal opékat slabé  párky.Po snídani jsme
se rozhodli, že jim ukážeme Bagounov. Cestou jsme si dělali srandu a vyprávěli
jsme jim o Kaskadérovi, jak tam zahučel. Když jsme přišli k osudnému
místu, tak byl Karel i Čolda velmi opatrní. Když to přežili bez újmi, tak si
oddechli, ale to ještě nevěděli, co je čeká. Po překonání méně náročných úseků
jsme konečně dorazili k řetězům. Když to uviděli, tak se zhrozili a
nejspíš dostali strach (já se nedivím, to asi každý, kdo to má překonat
poprvé). Po zdárném překonání jsme pokračovali bez strat (i když ty byli
povolený). Na Bagounově jsme potkali trempíky, co jsme viděli včera
v kulturním centru. Když jsme se pak u studánky rozhodovali
kam dál, tak jsme se rozhodli, že budeme pokračovat na Supí
hnízdo. Po tom co jsme se úspěšně prodrali smrčky a vyhnuli se pádům ze skal
jsme se konečně dostali k cíli. Když jsme vylezli na vyhlídku, tak jsme
měli zase super výhled. Míra si přeskočil na vedlejší skálu a začal se
s námi loučit, protože chtěl skočit. Nakonec jsme m to rozmluvili. Když se
s velkou námahou dostal zpátky na vyhlídku, tak jsme začali scházet dolů a
chtěli jsme pokračovat, tak tam na nás vybafnul nějaký AMERIČAN Z VYSOČAN
a řekl O. K. USA. Když se dostal ze záchvatu smích, tak jsme pokračovali zpátky
pod převis. Když jsme procházeli Kovárnou, tak se pod Mírou prolomilo prkno na
lávce. U studánky jsme doplnili vodu a šli si udělat oběd. Karel si od Míry
půjčil hamaku a začal relaxovat. To by bylo v pořádku, kdyby si k tomu
nevzal butel nuggety. Po obědě jsme začali vymýšlet program, když v tom
jsme uslyšeli hlasy z cesty. Zjistili jsme, že je to docela početná
skupina a tak jsme je začali sledovat. Po chvíli nás to přestalo
bavit a tak jsme to otočili a vyrazili zpět. Cestou zpátky si kluci všimli
chaty na skále a ta je tak zaujala, že jsme se tam šli podívat. Míra jako
stavař hned lamentoval co je tam špatně a jak by to udělal on. Asi po půl
hodinové pauze jsme pokračovali dál. Cestou si Karel všiml zbytku sněhu a tak
jsme se tam šli podívat. Míra jako stavař lamentoval co je špatně a jak by to
udělal on. Asi po půl hodinové pauze jsme vyrazili dál. Cestou si Karel všimnul
zbytku sněhu a tak jsme se tam šli podívat. Míra s Čoldou se domluvili, že
zkoulují Karla. Asi po 5 minutové koulovačce to vzdali a Míra zjistil, že mu to
pěkně klouže. A tak začal blbnout jak malej. Když se vyblbnul, tak jsme šli
klukům ukázat další místa na spaní, které se nacházejí podél
naší stěny. Po delší prohlídce jsme vyrazili na Kudlu. Když jsme tam dorazili,
tak jsem lezl jako první, Míra druhý, Čolda třetí, ale ten to pod vrcholem
vzdal a zůstal v mezipatře. Karel se s obtížemi vyškrábal nahoru taky
a pak jsme se kochali. Na něčí dotaz kolik je hodin jsme se všichni divili, že
už bude 17 hodin. Když jsme se dostali dolů ze skály bez úhony, tak jsme
vyrazili zpátky pod převis. Tam jsme si udělali večeři a dumali co dál. A
protože se čas zase o něco posunul, tak jsme jednomyslně schválili, že vyrazíme
za kulturou. Když jsme dorazili k Doležalům, tak jsme si objednali 4
kousky a začali sledovat televizi. Při tom jsme kecali o všem možným, ale byli
to samí blbosti jako vždycky. Po 4 kouscích pro každého jsme zaplatili a
vyrazili na Hráz. Čolda už byl pěkně v náladě, což se mu stalo osudným.
Když jsme dorazili na Hráz, tak jsme si objednali a rozdali si karty. U
vedlejšího stolu seděli ti, co jsme je po obědě sledovali. Bylo na nich vidět,
že už jsou v náladě a tak jsme si jich nevšímali (zatím). Karty jsme brzy
zabalili, protože to nemělo cenu. Karel totiž začal nesmyslnou debatu o
zelených a modrých baretech a o tom, že zelený jsou lepší. Když jsme si chtěli
objednat doutníky, tak nám vrchní řekl, že nemá. Mezitím jsme se začali bavit
s vedlejším stolem a začali lítat panáky. Já s Mírou jsme se rozhodli,
že si zajdeme k Doleželům pro doutníky a taky jsme tak učinili. Cestou
dolů jsme se s Mírou dohodli a dali si mašinku. Když jsme tam dojeli, tak
jsme si koupili doutníky a dali si panáka. Cestou nahoru měl Míra malou nehodu,
když nešťastně uskakoval před protijedoucím autem. Po návratu na Hráz jsme
zjistili nemilou skutečnost, a to že došlo pivo. Po tom co Karel
zjistil, co se Mírovi stalo, tak hned začal zmatkovat a shánět auto. Když jsme
mu to vymluvili, tak jsme se dohodli, že půjdeme pod převis. V kulturním
centru už stejně nebylo co dělat, když nebylo pivo. Pod převisem jsme ani
nerozdělávali oheň a hned jsme zalezli do spacáků a Karel do vložky. Karel se
furt Míry ptal, jestli je v pořádku a že neusne. Asi po 10 minutách už
s Čoldou  zařezávali.

V neděli
ráno jsme si rozdělali oheň a udělali si snídani. Karel v jezevci objevil
pár slabých párků, tak si je opekl a zajídal to nugetou. Potom si od Míry
půjčil hamaku a šel se natáhnout. My ostatní jsme jenom seděli a dojídali
zásoby. Mezitím jsme si zabalili. Když se přiblížila 12 hodina, tak jsme pomalu
vyrazili k Polici. Cestou jsme probírali uplynulí čundr a museli jsme
konstatovat, že se to vydařilo suprově. V Polici jsme se stavili na náměstí
v cukrárně (jako vždycky). Tam se s námi Karel rozloučil a my jsme
pokračovali v cestě do Police na vlak. Když jsme tam dorazili, tak jsme
zjistili, že máme ještě skoro hodinu čas a tak jsme jen tak seděli a kecali. Ve
vlaku jsme se ale shodli, že nejlepší hláška čundru byla-„Co myslíte, šla by do
mrdu?“ Když jsme přijeli do Hronova, tak jsem se rozloučil s Mírou a
Čoldou a tím skončil čundr.