Vandr  Toulovcovi Maštale 2019 ( 16.08.- 18.08.2019 )

16.08.2019:

Po dlouhé době nás čekal společný vandr s pardy z Tobrocku. Předcházelo mu domlouvání s pardy, kam vlastně pojedeme. Po diskuzi na stránkách Tobrocku, kde jsem pardům navrhl několik lokalit, jsme dospěli k závěru, že letní vandr uskutečníme do Toulovcových Maštalí na Skutečsku. Za prvé, nikdo z nás tam nikdy nebyl, za druhé shodli jsme se, že nebudeme slézat žádné kopce nahoru a dolů ( kdo by tušil že závěr vandru bude za tu dobu, co vandrujeme nejnáročnější, ale o tom až později ).

Takže, páč jsem měl volno v pátek, bylo poměrně komfortní vyrazit beze spěchu v dopoledních hodinách na vlak směr Česká Třebová. Cestou mě čekali dva přestupy, jeden v Třebové a druhý ve Svitavách. Cílová stanice Borová u Poličky, kde měl ,, ofiko“ začít náš vandr. Vlak přijel celkem na čas, jel jsem Slováckým expresem a místo bylo celkem i v kupé, tak jsem výjimečně nejel u ,,hajzlu“ vzadu v posledním voze. Ještě na nástupišti jsem do sebe hodil plechovku ,, zkvašeného zeleného jablka “ páč jsem měl žízeň. No a to už si sedím v kupéčku s nějakou rodinkou mířící na Prahu, klimbám, přijdou dětí z ,,bufeťáku “ a při cuknutí mi rozlévají kávu pod nohy, no ale nejsem Marth a tak obsah nekončí na mých kalhotách naštěstí. Cesta uběhla poklidně, takže v Třebové vyskakuji na perón, jdu si do místního Pointu koupit párek v rohlíku, nějak jsem dostal hlad a ráno snídal brzo. Dojdu na perón a čekám na rychlík Svitávka, který je složen z ,,Interpantera“, čili celé průchozí soupravy jak je teď zvykem. Píšou mi SMS, že jsou někde uprostřed soupravy. Rychlík přijel, ale já zapadnul do nejbližšího vchodu a už je nehledal. Proč také, když další zastávka Svitavy byla tu za pár minut. Ve Svitavách jsem jen přestoupil do ,, Bagety “ na PRVNÍ KOLEJI. Sotva si sedám, už jsou tu pardi, Míra s Marthem. To bylo shledání po dlouhé době. Zalamujeme palce, ahoj a sedáme si a vlak se rozjede, čeká nás necelá hodinka jízdy. Tak si cestu zpříjemňujeme RUMEM tradičního výrobce Božkov a to Republikou, se kterou jsme víc než spokojení.  Ve vlaku není moc cestujících, vlak jede svižně a najednou tu je stanice Borová u Poličky. Výstup a my si to šineme rovnou do hospody Švandova roubenka, kterou mají kucí od minulého vandru do Žďárskej vrchů vyzkoušenou. Pár minut od nádraží nás přivítalo útulné prostředí venkova Vysočiny. Dáváme po pivu, mají vynikající Poličku a k tomu na oběd vybíráme z menu maso z bramborem za pár pětek. Celkem se to dalo a zahnalo nám to hlad. Pívo dáváme další a protože se rozpršelo, sedíme a začíná být docela kosa, že si Marth musel hodit přes sebe slušivou mikinu z ,,Dekáče“. My seděli jen tak v tričku a košilích. Vedle nás seděla parta odrostlejších dětí, co prý taky chodí do přírody, leč řeč jsme nenašli, přece jen do klasických vandráků, jako jsme my to mělo hodně daleko. Dáváme ještě jedno pivko a protože je po druhé hodině a nás čeká ještě pochod na Budislav tak se sbíráme k odchodu. A dobře jsme udělali. Po cestě za tratí vysvitlo sluníčko a nám se začalo dobře jít. Krajina zde je přívětivá, žádné brutální krpály zde nejdou a tak nás čekala, pohodová cesta přes pole do lesa, kde u jednoho rybníka ( myslím, že Zimka, tak se jmenoval ) po pár km jsme dali přestávku a dlabanec, zalitý pár loky lahodného rumíčku z moji skleněné láhve. Měl jsem celkem tři, tak mě to tak nebolelo ha, ha. Dáváme se na cestu a ta vedla přímo rovně skrz les, pohodička, žádný stres, jen Míra cestou řešil nějaké pracovní věci s Karlosem vod nich z práce ( bejvalé ). My šli a cestou potkali pár houbařů, ale aspoň já žádnou houbu neviděl. V pozdním odpolední jsme došli na kraj Budislavy. Koukli zde na funkční lom a přes vesnici Kamenné Sedliště, kde je místní památková zóna, jsme plynule přešli do Budislavy. Je to docela kouzelné místo a přes místní chalupy, kostelík v moderním duchu, bůhví jaké církve, jsme došli k hostinci na Skalách. Zde opět pauza vyplněná pivkem a jídlem. Pivko všichni Plzeň, průměr a na jídlo každý něco jiného. Míra se cpal, vrabcem se zelím a knedlíkem, Marth rajskou s rýži a já klasicky smažák a hranolky. Po osmé, když se začalo smrákat a po dohovoru s místňákama, nám doporučili převis Cikánka, kam jsme se rozhodli zamířit a přečkat noc. Stejně byla tma a my chtěli někde tábořit a opéct buřty. Při pochodu se setmělo úplně, takže ke slovu přišli čelovky, nezbytná to součást výstroje každého z nás. Pod Cikánkou byla studánka, kde jsme dobrali vodu, sice nevypadala moc čerstvě, ale žízeň je žízeň. Pak jsme se vydali nahoru pod převis. No útulný moc nebyl, přece jen byl první na ráně, ale uznali jsme ho za noc možný. Takže rozbalit plachtu, karimatky, spacáky a šup dělat oheň. Natahali jsme pár borovicových větví a tady se musím pochválit, že jsem si vzal pilku a velký nůž. Pard Míra Paranga a Silky nechal ostudně ležet doma, asi je jim tam lépe. Rychle nařezat dřevo a zapečbuřtit, jak říká Pavouk. Dal jsem jednoho ,, lidlovského“ špekouna, chleba a česnek. Tady proběhla významná událost pro naší osadu. Slavnostně  jsme přijali Martha do osady TOBROCK, předali nášivku a spláchli to lokem Republiky. Myslím, že ho to dost dojalo, vůbec to nečekal. Takže už jsme čtyři, no teda ofiko, v poslední době jezdíme tři. Netrvalo dlouho a já to ostudně zalomil do spacáku a jen zdáli poslouchal tlumený hovor od ohně. Jen si vybavuji, že si pouštěli nějakou trempskou muziku, ale to já už pomalu usínal. Pak šli spát i pardi a mě byla první noc celkem kosa, no ale v rámci možností jsem to dal.

17.08.2019:

No ráno se vstávalo na pohodu do jasného dne. Ráno postupně všichni museli vykonat nutnou potřebu,  páč Polička a studánka vykonala své. Naštěstí to proběhlo beze ztráty kytičky. Udělali jsme čaj, kávu, posnídali jsme a začali pomalu balit. Plán byl takový, že si prohlédneme Maštale a na večer sedneme na pívo v hospodě U Toulovce na verandě. Sešli jsme na stezku u studánky a vydali se vstříct Maštalím. Nejdřív přes Městské, kde byly celkem davy lidí + kolaři do Toulovcových. Toto území je celkem malé rozlohou, tak nebylo kam spěchat. Toulali jsme se kolem skal a skoro v každém převisu bylo ohniště, dělané jako bivak. Zvlášť Marth prolézal okolní skály s nemalým nadšením, My s Mírou si zatím v klidu dali doutníček a pak se vydali na cestu. Kempy byli i na hlavní cestě, což asi není to nejlepší na táboření. Bylo hezké letní počasí a do skal dorazilo dost lidí, bylo slyšet dětí a my tu postrádali trošku klid, který známe z Broumovek. Ještě před Toulovcomi jsme hodili do sebe oběd a pak si kousek od cesty dali dvacet. Pro kolemjdoucí to musel být dobrý pohled, když viděli, jak se tam válí pár trempů, ale na to už jsme za ty roky zvyklí. Po pauze jsme se zvedli a šup na Maštale. Byli tu co by dup. Fakt pěkný, řekne člověk  když je tu po prvé. Maličké území, takže bágly na zem a začali jsme bloudit mezi skalami. Tak hodinku nám to vystačilo, něco jsme vyfotili, naštěstí tu nebylo narváno lidmi. Začali jsme plnit plán, že dojdeme v pozdním odpolední do hospody k Toulovcovi na verandu. Cesta místy byla náročná, ale nebylo to dlouhý. U Mojžíšovy studánky jsme doplnili pitnou a chutnou vodu, pochvalovali jsme si, že je to jinačí pití než studánka u Cikánky. Pramen sice ne moc vydatný, ale za minutku byla felina plná. Cestou nacházíme převis s ohništěm kousek od cesty a padlo rozhodnutí se sem vrátit a strávit na něm noc. S tím souhlasíme a jdeme dál kolem tábora, který leží přímo na turistické cestě přímo do hospody. Už z dali slyším, že je tam plno a říkám klukům, že si určitě nesedneme. A taky, že né!!! Ouha, Svatba a uzavřená společnost, takže co teď, jdeme kousek dál, kde nám místní radí,  ať jdeme po značce na místní koupaliště, že tam určitě mají otevřeno. Co nám zbývá, jdeme tam a cestou potkáváme dvě holčiny z batohy, které nás ujištují, že jdou od tam  a  že otevřeno je, akorát prý nic k jídlu. To nám nevadí, hlavně pivo a to mají. Po necelých 2 km spatřujeme konečně otevřené koupaliště. Lidí je dost, ale sednout se dá. Hned si dáváme píva, maj Poličku a na uhašení žízně stačí. Probíráme co dál a Marth, že má hlad, objednává si dančí klobásu s brusinkami. Když mu přinesou, valíme s Mírou oči. Pěkný kousek přes celý talíř, prostě bago jako kráva. Hned si objednáváme také a měníme značku piva za Hejkala z Nového Města. To nám celkem šmakuje a tak si dáváme další. Mě se tu celkem líbí, klidně bych zůstal do zavíračky, milá obsluha, ale kluci mě přehlasují, že půjdeme dál až do dalšího hostince, což je restaurace Polanka. Tak poslední si dávám točené ,, skvašené jablko“ a tradá na cestu. Už padl večer, ale ještě ne tma. Šlo se dobře a po pár km dorážíme do restaurace. K našemu překvapení u stolu sedí banda trempů a mají nástroje. To bude ještě veselo. Pozdravíme se navzájem a sedneme kousek vedle nich. Opět pivko, kecáme a banda vedle nás pomalu vytahuje nástroje. Dávám se do řečí s jednou trampkou od nich, představuje se jako Malenka a naříká, že má zničení nohy vod bot s dlouhého pochodu. Na nic nečekám a dávám  ji balíček náplastí a Marth také.  Už je dost pozdě večer, hraje se a co chvílí nám nějaký týpek z penzionu vyhrožuje přivoláním policie. Máme z něho srandu, páč otevříno je do půlnoci a my se chceme bavit. Hrajou se pěkné trampské písníčky a dáme řeč s Trampskaláky, kde prý budou bivakovat, prý že někde poblíž na louce. My zase tam co najdeme a kam dojdeme. Tak kolem půlnoci jdeme platit a pak tam prý proběhne nějaké hromadné loučení se servírkami, což neregistruju, páč kecám s Malenkou. Nakonec přece jen s čelovkama vypadneme do tmy. Jdeme po značce, směrem zítřejšího pochodu co nás čeká. Ujdeme pár km a pak na příhodném místě sebou praštíme na jehličí kousek od cesty. Únava si vybírá svou daň a my jen vybalíme bivaky, už spíme, ani rum pokud si dobře vybavuju neproběhl.

18.08.2019:

Ráno se budíme tak nějak po půl deváté a probíhají obvyklé ranní rituály, snídaně a po desáté začneme balit a dáváme se na cestu na vlak. Jako cílové místo je vybrán Vrbatův Kostelec, kde končíme pěší přesun a vlastně i celý vandr. Je tu vlaková zastávka a odtud přes Pardubice, každý bude pádit ke svému domovu. No jó, jenže je půl jedenácté, vyjasňujeme trasu pochodu přes Košumberk a Luž a je nám jasné, že to musíme dát za čtyři a něco hodiny.  Bude to celkem závod s časem asi. Míra nastavuje navigaci na telefonu, s tím že nám bude pravidelně dávat info o trase. Takže po červené přes Bílého Koně až do Košumberka, kde se napojíme na modrou. Copak o to, začátek ještě šel, jdeme přes louky, žádné převýšení, krásným údolím a cestou potkáváme děvčicu, co seděla vedle nás večer na lavičce. Ještě cestou Marth vyměňuje pětadevídky za woodlendy a dělá dobře, začíná pálit slunce, takže se mu jistě půjde lépe. Na Bílého Koně – což je vesnice přicházíme něco po obědě a slunce začíná nemilosrdně pražit. To by tak nevadilo, jako to, že nám rapidně ubývá vody, mám felinu skoro prázdnou, kuci jsou na tom podobně, ale nějak to přežijeme a cestou jistě budou hospody, kde vodu dobereme. Ještě pořád vnímám krásu zdejší krajiny a jde se mi dobře. Před Košumberkem zastavujeme u kaple, kde mi definitivně dochází voda, ale nevadí vesnice je na dohled. Pořizuji nějaké fotky krajiny, netuše že jsou to ode mě poslední fotky z vandru, zbytek budou mít pardi. Procházíme Košumberkem, nikde nikdo, jen zřícenina hradu nad námi. Scházíme po modré cestou k Luži, s tím , že hospoda nadohled. V tomto okamžiku si říkám, že pardi by mě jistě překecali, abychom zůstali a dali si zo pár piv. Bohužel hospa votvírala až někdy po čtvrté. Takže co teď, Marth nás přemlouvá, že půjdeme do nitra vesnice, tam něco určitě otevřeno bude, my s Mírou, páč se nám nechce vracet volíme variantu, krleš do Kostelce. A taky tak činíme. Feliny prázdné a poslední možnost tady poprosit o vodu, což nečiníme a jdeme prudce do krpálu, furt po modré. Začínám cítit záda, jak nemám bederák jako pardi a žízeň začíná být dost palčivá. Máme to nějakých 14 km a pár hodin na to aby nám neujel vlak. Na modré se dostáváme na cestu, která nás furt po rovném povrchu bude naším společníkem až do cíle. Zatím to ještě nějak jde, ale krás jaksi začíná ubývat. Začínám se soustředit jen na prostor přede mnou, dělíme se, jdu první, Míra za mnou a poslední Marth. Pamatuji si přejití několika silniček a a po nekonečném vyhlížení čekám kapli u svaté Anny. A sakra, jde se dolů, což bude znamenat jít také nahoru. No ale třeba tam bude nějaká studánka. Ha ha, vůbec nic a my bez nabrání vody, šlapem zase krpál nahoru. Zde Míra s úsměvem vytáhne z pola plnou náhradní felinu, což s Marhem docela kvitujeme a lejeme do sebe doušky jak o život. No musím říct, že na chvíli to pomohlo. Jdeme dát, furt hic jak kráva a začínají bolet záda, takže vždy popojdu pár stovek metrů a rád shodím bágl na zem a často i sebe. Za těchto podmínek docházíme nad Vrbatův Kostelec k vysílači. Mapa ukazuje cestu dolů, ale nějak se nám ji nedaří najít, tak to bereme skrz křoví na hulváta po čtyřech. Pak krpál prudce dolů a najednou stojíme ve Vrbatově Kostelci. Máme čas a každý z nás vyhlíží otevřenou hospodu, kde se těšíme že dáme na stojáka dvě píva. Míra nás napřed otočil na pochod opačným směrem a páč jsme byli znavení, ani jsme neprotestovali. Naštěstí po pár metrech se otočil a s úsměvem, je to na druhou stranu jsme šli skrz vesnice. Jako tradičně nikde nikdo, až příjdeme před hospodu. No co jiného zavřeno, smůla si nás pěkně vychutnávala. Zahlédli jsme nějakě týpky a poprosili aspoň o vodu, což se setkalo s nesouhlasem a vysvětlováním a atd. Už jsem tomu nějak nevěnoval pozornost a my mířili k vlakové stanici. Úplně stejná jako Žďár n/Metují, ale úplně. Úff,  sundal jsem bágl, kanady, vyvalil se na trávu a s útrpností čekal na vlak. Asi mé úplně nejhorší čekání, vyprahlý jsem byl jak hajzl, kluci asi podobně. Jakmile přifrčela ,, regína“, sedli jsme na lavici a já počítal nekonečné minuty do Pardubic. Cesta se poměrně vlekla a já už nevěděl jak si sednout. Nu, ale přežil jsem a kousek po páté nás vlak vyklopil na pardubickém peróně. Na nic jsme nečekali a honem šup do Pointu, kde nás netrpělivě čekal nápojový koutek. Na nic jsem nečekal, do košíku honem 1,5 litrovka Pepsi a plechovka energeťáku. Při čekání na zaplacení pardů jsem do sebe půlku nalil, mňam bylo to slast a svět byl kolem mě zase o něco hezčí. Plechovku jsem smíchal s Pepsi a páč byla chvíle času, šup na Bahno do nádražního exbufetu. Kluci měli premiéru, já už ho znal z kurzu z podzimu. Marth  pivo nechtěl, Míra Pilsner a já polotmavý pšeničný. Jen zasyčelo no a nezbývalo než si kopit lístek, zalomit palce s pardy a každý šup svým vlakem domů. Tady náš společný vandr skončil a já na třetím nástupišti vyhlížel vlak do Olomouce. Přijel se zpožděním jak jinak, ale tak že jsem přípoj v Olmíku stíhal. Naštěstí ani nebyl moc plný, tak jsem si sednul k nějakému páru, který už od pohledu nevypadal, že by pobral rozum. Ale bylo mi to jedno. Sednu a popím pepsinu s energeťákem a je mi dobře. Příště radši dvě feliny, sichr je sichr. Do Olomouce jsem už to nějak proklimbal, pak přestup na bus domů a tím tenhle vydařený vandr pro mě skončil.

Bylo to moc fajn kamarádi, tak za čtrnáct dní se asi uvidíme dle plánu na RoverkáchJ

Pard  Čolda  Tobrock.