Jarní čundr - Ruprechtický špičák

Ruprechtický Špičák

(22. – 24. 4. 2016)

 

            Tak opět tady je jaro a my jsme vyrazili na jarní čundr. V Náchodě jsme měli sraz před 18 hodinou. Kupodivu jsme se sešli všichni tři a tak po koupení jízdenek jsme mohli v klidu počkat na vlak a mohli jsme vyrazit směr Ruprechtice. Na nádraží jsme zběžně probrali co je u koho nového a pak už mohl čundr začít. Už ve vlaku se ke mně a parťákovi Mírovi Troll moc neměl a veškeré konverzace se stranil. Když jsme dorazili do cílové stanice, tak jsme opustili vlak, nasadili batohy a chystali se vyrazit. Troll nám řekl, ať deme napřed, že si potřebuje zavolat a že nás dožene. A tak jsme s Mírou pomalu vyrazili k prvnímu záchytnému bodu. Tím byla občerstvovací stanice Malý Dům (teď už víme, že to žádná výhra nebyla). Tam jsme si objednali něco k pití a dosti to trvalo, než jsme se dočkali a tak to bylo celý náš strávený čas na této zastávce. Tam jsme začali probírat trasu našeho jarního putování. To byl jeden z mála momentů, kdy se Troll zapojil výrazněji do komunikace. Když jsme vše probrali a dohodli se co a jak dál, tak byl pomalu čas vyrazit připravit si nocleh, který měl být jen kousek za vesnicí. Nakonec jsme na účet nečekali a zhruba odhadli, kolik mohla naše konzumace stát. To jsme dali panu hostinskému (velice rychlému) a vyrazili jsme. Nakonec to dopadlo tak, že jsme stejně došli až na Ruprechtický Špičák, který jsme původně měli zdolat až ráno. A jelikož nám dal výstup dost zabrat, tak jsme si dali jen studenou večeři a šli spát.

            Ráno jsme se probudili do slunného dne. Jelikož jsme večeři dost odbyli, tak jsme rozdělali oheň a začali si připravovat snídani. Jako vždy to byla káva nebo čaj a k tomu špekáčky z Lídlu. Po snídani jsme si zabalili věci a ještě nám zbývala zdolat rozhledna, kvůli které jsme to celé absolvovali. Když jsme se dostali nahoru, tak jsme se mohli pokochat krásným výhledem, který se nám naskytl. Bylo krásně, takže bylo vidět opravdu vše, co měli v informačních mapkách zaznačeno. Když jsme se vrátili dolů k věcem, tak jsme se ještě trochu občerstvili a nastal čas vyrazit dál. Mírnou korekcí trasy jsme trasu zkrátili o pár kilometrů. Jen co jsme vyrazili, tak Troll opět začal ztrácet, jako včera. To jsme s Mírou nijak nekomentovali a vždycky na něj po nějaké době počkali. Jelikož se udělalo pěkný teplo, tak bylo jasný, že pěkně propotíme trika. Na oběd jsme se dohodli, že se zastavíme v hospodě ve Vižňově. Po kratších či delších pauzách kdy jsme čekali, až nás Troll dojde jsme tam konečně dorazili. Bohužel jsme se trefili do technických důvodů, takže jsme měli smůlu. A tam nám Troll oznámil, že mu není dobře, že to v Meziměstí zabalí a pojede domů. To jsme s Mírou nijak nekomentovali, jen jsme ho zkoušeli ukecat, aby to překonal. A jak do té doby ztrácel a našemu tempu nestačil, tak teď jsme měli co dělat my, abychom mu stačili. V Meziměstí u nádraží jsme se ho ještě zeptali, jestli to opravdu nedá a odpovědí nám bylo, že opravdu ne. Na úkor této odpovědi jsme se ho zeptali, jak to vidí s velkým letním čundrem. S jeho odpovědí se dalo předem trochu počítat, prý toho má moc… Se slovy aby si promyslel termín a dal nám vědět, kdy by se mu to hodilo, že se přizpůsobíme, jsme se rozloučili. S Mírou jsme pokračovali dál a hledali nějakou hospůdku, kde bychom si doplnili tekutiny. Nakonec jsme si jedno dali v takový pofiderní 4. Naštěstí se nechalo sedět venku, tak jsme toho využili. Když jsme dopili, tak byl nejvyšší čas vyrazit dál. Náš další cíl byli Vernéřovice. Když jsme tam došli, tak v místním lidovém domě měli akorát vepřové hody a tak jsme se rozhodli, že se stavíme na jídlo. K pití jsme si dali pivo, teda jestli se Opatovi dá tak říkat. Jídlo jsme snědli bez problémů, ale s Opatem mi musel Míra pomoct. Po občerstvení byl nejvyšší čas pokračovat, abychom dorazili za světla. Cesta ubíhala příjemně a nějak jsme nemohli pochopit Trollovo jednání a přístup. Když jsme dorazili na Honské sedlo, tak jsme měli nejhorší část naší cesty za sebou. Pak už nás čekalo jen mírné převýšení a relativní rovina. Je pravda, že já už sem toho začínal mít dost. Když jsme došli ke Strážní hoře, tak už jsem měl pocit, že to asi nedám, ale nakonec se vše podařilo. Když jsme došli na Hvězdu, tak začalo pršet a tak jsme se rozhodli, že na cestu k Jirkovi vytáhneme ponča. Z Hvězdy k Jirkovi už se šlo dobře, bylo to už jen z kopce. Když jsme dorazili k Jirkovi, tak jsme se s ním přivítali a objednali si pivko. Byli jsme celkem utahaný a tak jsme věděli, že to nebude na dlouho. Nakonec jsme chvíli poseděli a zjišťovali co je nového. Samozřejmě proběhla tlačenka, a jelikož měl Jirka svátek, tak při odchodu i panáček. Cesta na Doupata byla jako vždy v klidu a přesun byl rychlí. Když jsme dorazili, tak jsme jen vytáhli spaní a hned jsme zalehli.

            Nedělní ráno nás přivítalo skoro modrou oblohou. Míra vstával první a tak už oheň hořel. Ke snídani jsme dojedli špekáčky a k tomu bylo samozřejmě kafe. Pak už nás čekalo jen balení a cesta do Žďáru na vlak. V Polici na náměstí jsme se stavili pro zákusek jako odměnu za to, že jsme to zvládli. Ty jsme si dali ve Žďáru na zastávce při čekání na vlak. Ten jel na čas. Jen Míra nevěděl, jak bude stíhat přípoj v Hradci, jelikož byli výluky, a tak si radši zařizoval odvoz. V Náchodě jsme se rozloučili s konstatováním, že se to opět povedlo a počasí nám připravilo snad vše, co v tuhle roční dobu jde.

Tím končil jarní čundr přes Ruprechtický Špičák a už se těším na velký letní vandr.