Putování po Rychlebských horách

(26. – 29. 6. 2014)

            Tento prodloužený čundr začal dosti netradičně. Vzhledem k množství přestupů a dochvilnosti českých vlaků jsme se rozhodli, že pro přepravu tentokrát využijeme autobusu. Sraz s parťákem Mírou jsme měli v Hradci Králové na tamním terminálu. Oba jsme dorazili se značným předstihem, takže jsme měli dost času probrat výbavu a plány na dny příští. Bus jen na čas, takže to vypadalo, že by to mohlo všechno klapnout podle plánu. Naše cílová stanice byla Králiky. Tam jsme dojeli v pohodě. Cesta příjemně utekla a v Králikách nás čekal první bojový úkol a to doplnění proviantu. Naštěstí krám nebyl daleko a tak jsme měli brzy vše potřebné a mohli jsme vyrazit. Ještě jsem se cestou chtěl stavit pro nějakou mapu zdejší krajiny, ale byl jsem nemile překvapen, že ani v infocentru nemají skoro žádné mapy. Naštěstí Míra měl alespoň nějakou, a tak se stal strážcem trasy. Náš čtvrteční cíl byl Kralický sněžník. Byl vzdálen cca 20 km chůze. Naším prvním záchytným bodem byla rozhledna Klepáč. Cestou jsme míjely vojenské muzeum, kde měli některé opravdu pěkné kousky, ale z časových důvodů jsme kolem jen prošli. Když jsme opustili civilizaci a začali stoupat k vrcholům, tak se ozval i parťák Troll. S tím jsme měli domluvený sraz v průběhu pátečního odpoledne, protože kvůli dětem s námi nemohl vyrazit již ve čtvrtek. Po krátké pauze a lehkém občerstvení jsme pokračovali dál. Prozatím cesta ubíhala příjemně a kopce, z kterých jsme měli trochu obavu zatím nepřicházely. Další krátký odpočinek jsme si dali u pěkného přístřešku na Dolní Moravě. A potom už to přišlo, první zkouška… Kopec nebyl sice dlouhý, ale za to byl pěkně prudký. Ale zdolali jsme ho a mohli pokračovat dál. Na prozatímním vrcholu nás čekala odměna v podobě přírodního pramene a tudíž osvěžení. Po doplnění zásob vody jsme pokračovali dál a začali stoupat k rozhledně. Cesta z prvu ubíhala příjemně a stoupání nebylo nijak hrozné. Jenže konec byl v nedohlednu a sil pomalu ubývalo. Nakonec jsme zdolali první záchytný bod- rozhlednu Klepáč.  Po vydýchání jsme šli omrknout výhled z vrcholu rozhledny. Ne že bychom se výšek báli, ale vzhledem ke způsobu stavby a povětrnostním podmínkám jsme si úplně jisti nebyli. Výhled byl pěkný a podle výhledu jsme si mysleli, že to nejhorší už máme za sebou. Po odpočinku jsme nasadili batohy a pokračovali vstříc Kralickému sněžníku. Cesta ubíhala příjemně, až do chvíle kdy se před námi objevilo údolí, které jsme museli překonat. Nakonec se ukázalo, že naše trasa vede jinudy. Ale věděli jsme, že kopec nahoru nás ještě čeká. Z prvu bylo stoupání pozvolné, ale nakonec to přišlo. Naštěstí to bylo v lese a neviděli jsme délku kopce, který nás čeká. Když jsme vyšli nad hranici lesa a viděli jsme vrchol, tak už to sice nebylo daleko, ale za to už nám docházeli síly. Při pohledu dolů jsme viděli cyklistu, jak se pokouší zdolat stejnou trasu jako my. Nakonec jsme vrchol pokořili a mohli jsme si říct, že první záchytný bod máme za sebou. Vzhledem k absenci stromu jsme se rozhodli, že budeme pokračovat dál a pro nocleh zvolíme vhodnější místo. Pokračovali jsme dál a u pramene Moravy jsme doplnili zásoby vody a pokračovali dál směrem k Stříbrnické. Jak byla cesta nahoru náročná, tak cesta dolů byla ještě horší. Cestou jsme koukali po vhodném místu pro nocleh. Nakonec jsme došli až na Stříbrnické sedlo a tam jsme se rozhodli, že se zabivakujeme právě tam. Oba jsme toho měli dost a tak po krátké pauze jsme si postavili přístřešky a pak jsme se pustili do přípravy večeře.  Pak jsme ještě chvíli kecali a pak už před 22 hodinou jsme zalezli a šli spát.

            V pátek jsme vstávali už před 5 hodinou a docela nás překvapilo kam, až spadly noční teploty. V klidu jsme si udělali kávu a snídani a pak jsme se pomalu balili. Než jsme vyrazili, tak jsme ještě koukli do mapy a zjistili, že dnešních 18 km je převážně po rovině a žádné velké kopce nás nečekají a tak jsme vyrazili. Měli jsme dostatek času, a tak jsme zvolili klidnější tempo a cesta příjemně ubíhala. U Adélina pramenu jsme doplnili zásoby vody a pokračovali dál. Občas se nám naskytl pěkný panoramatický výhled. Šli jsme převážně po vrstevnici a tak to bylo téměř bez námahy. Cestou jsme potkali jen pár lidí a utvrdili jsme se v tom, že to zde je opravdu jen málo navštěvované. A taky jsme se o tom za nedlouho přesvědčili. Na jednom z rozcestí jsme nevěděli kudy dál, protože jsme nemohli najít žádnou značku. Naštěstí kolem jeli domorodci a ti nás nasměřovali správným směrem a zřejmě proto že je Míra okouzlil svým šarmem, tak nám poradili zkratku a ušetřili nám i jeden kopec. Poděkovali jsme jim a pokračovali v cestě. A proto, že se blížilo poledne, tak jsme přemýšleli, kde se zastavíme a uděláme si něco k obědu. Naštěstí jsme věděli, že brzy budeme na Medvědí chatě, tak jsme se rozhodli, že se zastavíme tam. V jednu chvíli jsme sice měli strach, že jsme jí nějakým způsobem minuli, ale měli jsme zbytečné obavy. Když jsme dorazili na místo odpočinku, tak jsme shodili batohy a šli si prohlídnout okolí. Bylo vidět, že se tam občas konají i nějaké větší akce a k tomu měli přizpůsobený i okolí. Doplnili jsme vodu a zrovna jsme v pitítku začali dělat vodu na kafe. Nic se nám ohřívat nechtělo a tak jsme si dali jen chleba a k tomu paštiku. Věděli jsme, že na Paprsek, kde jsme měli domluvený sraz s parťákem Trollem kolem 16 hodiny. Po odpočinku a obědě jsme se vydali na poslední část naší dnešní trasy a taky na poslední dnešní kopec. V tom mě Míra zkoušel strašit tím, co budu pít, kdyby tam měli jen Opata. Naštěstí jsem si byl jistý, že takový ¨výborný¨ pivo tady nemají. Když jsme se k Paprsku blížili, tak už se nám oběma vidinou zlatavého moku začínal lepit jazyk na patro. Když jsme dosedli, tak nás udivilo, jak dlouho jsme čekali, než si nás vůbec někdo všiml a mohli jsme si objednat. Nakonec tam měli zlo z hor. Tedy Holbu Šeráka. Po takovým výkonu jsme si ho zasloužili. Měli jsme cca 2 hodiny, než dorazí Troll. Tak jsme v klidu seděli a kochali výhledem. Plánovali jsme, jak to provedeme, až dorazí Troll a plán byl takový, že si s Trollem dáme tak 2 pivka a půjdeme si hledat nějaký nocleh. Jenže nakonec bylo vše jinak. Když Troll dorazil, tak jsme se divili, že není ověšen kabelami jako vždy. Dali jsme si pivko a nakonec jsme se rozhodli, že si dáme i něco k jídlu. Začalo to polívkou a pak jsme chtěli Míru nalákat na borůvkové knedlíky, ale nedal se. Nakonec to dopadlo tak, že z 2 piv s Trollem jich bylo o něco víc a k tomu i nějaké panáky. V průběhu odpoledne dorazila skupinka outdooráků a tak jsme se s nimi dali do řeči a zjistili jsme, že to jsou žabaři a spí zde na chatě. Nakonec jsem usoudil, že už toho mám celkem dost a že pomalu vyrazím bydlet… Míra i Troll nakonec taky souhlasili a tak jsme vyrazili. Naštěstí Troll cestou od vlaku našel místo noclehu a tak to bylo dobrý. Když jsme dorazili na místo, tak jsme si udělali ještě jídlo a pak už jsme šli spát.

            Sobotní ráno bylo poněkud bolavé. Naštěstí jsme sebou měli růžový lentilky a tak bylo brzy vše v pořádku. Po snídani a zabalení batohů jsme šli doplnit vodu a provést ranní hygienu a pokračovali jsme v plánované trase. Hned z kraje nás čekal menší výstup, ale mi s Mírou jsme zažili horší. Cestou jsme potkali skupinku trempiku a tak jsme se s nimi chvíli zakecali a probrali jsme vzájemné plány na pokračování našich tras. Když jsme se rozloučili a dorazili jsme na Smrk, tak při přípravě oběda jsme začali na Trollův podnět zvažovat změnu plánované trasy. Lákal nás k návštěvě lesního baru, o kterém psal na stánky při plánování tohoto čundru. Na Smrku jsme se potkali i se známými z předešlého večera, kteří ovšem pokračovali někam na Praděd. Nakonec jsme se rozhodli, že naši trasu změníme a lesní bar navštívíme. Cesta vedla z kolce a celkem příjemně ubíhala.  Cestou jsme si na tzv. horním baru s Mírou dali sprchu v potoce. Byla sice studená, ale za to osvěžující. Nakonec nás čekal pěkný krpál dolů a moc pěkně se nešlo. Když jsme dorazili, tak nás překvapilo, že tam není zas tolik lidí, co Troll říkal. Dali jsme si pivko nebo spíš něco na ten způsob a šli si najít místo, kam se usadíme. Pak jsme se rozhodli, že si opečeme buřta, co měli v nabídce a k tomu samozřejmě i další pivko. Po jídle jsme začali řešit co dál. Nakonec jsme se rozhodli, že zůstaneme a nocleh si seženeme někde kolem. Z ničeho nic se začal zvedat vítr a nakonec začalo i docela dost pršet. Takže všichni se rychle nahrnuli pod střechu a naštěstí i my jsme sehnali suché místo. Slečna co to tam měla na starosti nás požádala, zda bychom jí nenadělali třísky, aby mohla roztopit vnitřní krb. Troll se aktivně nabízel, ale nakonec jsem sekyru vyfasoval já.  Deštík trval jen chvíli, ale lidi si hojně sháněli odvoz a postupně se tam vyprazdňovalo. My jsme si ještě chvíli poseděli a řešili, jak to provedeme s dnešním večerem. Nakonec jsme se rozhodli, že se přesuneme do vesnice a cestou si najdeme nějaké místo na nocleh. Troll navrhoval, že bychom mohli přestat na vlakové zastávce, odkud včera přišel. Cesta uběhla rychle a za chvíli jsme byli u nádraží. Onen přístřešek, který měl Troll na mysli se ukázal jako nedostatečný a tak jsme se rozhodli, že to necháme na večer. Rozhodli jsme se, že si zajdeme někam na pivko a něco k jídlu. Nakonec jsme otevřenou hospodu našli až na druhém konci vesnice. Nejdřív jsme si sedli na zahrádku, ale po chvíli jsme se přesunuli dovnitř. Je pravda, že pivko bylo celkem dobry. Dávali fotbal, a tak jsme ho po očku sledovali a probírali probíhající čundr a taky dnešní nocleh. Nakonec jsme si řekli, že tu noc nějak přežijeme. A jelikož už se blížil večer, tak jsme si objednali polívku a k tomu i obalovaný tvarůžky, který Míra ještě nikdy neměl a chtěl je vyzkoušet. Nakonec mu to chutnalo, ale nijak zvlášť ho to nenadchlo. Ještě chvíli jsme seděli a kecali o všem možným. Když už se hodiny posunuli k pozdní hodině, tak jsme zaplatili a šli si sehnat nocleh. Nakonec zvítězilo nádraží, i když to vypadalo, že přijde déšť. Rozhodli jsme se pro stavbu přístřešků mezi stromy. Já jsem to nakonec vyřešil jako ve Vietnamu, ale Míra a Troll si přístřešky postavili. Nakonec jsme zalehli a já hned usnul. Jen v noci mě a Míru probudili nějaký rány. Zjistili jsme, že Trollovi se vytrhl kolíček od přístřešku a tak ho kanadou zatloukal.

 Ráno kluci vstávali už v 5 hodin a vzbudili mě. Dozvěděl jsem se, že tam byla v noci nějaká místní omladina, což jsem zaspal. Zabaleno jsme měli brzo, a tak se mě a Mírovi nechtělo čekat na vlak, tak jsme se rozhodli, že se k autobusu přesuneme pěšky. Troll s námi nešel a ještě si zdejší pobyt chtěl prodloužit. My jsme měli dost času, tak jsme nemuseli nikam spěchat. Cestou jsme se zastavili na benzince na kafe a pivko na cestu. Chvíli jsme poseděli a pak pokračovali. Na zastávce jsme měli ještě chvíli času, tak jsme si odskočili a já si ještě zakouřil. Když přijel bus, tak jsme ještě chvíli kecali a pak jsme část cesty oba prospali. Ve zbývající části cesty jsme zhodnotili končící čundr a pomalu přemýšleli, kam vyrazíme příště. V Hradci jsme se rozloučili a každý jsme pokračovali k domovu svou cestou.

A tím skončilo naše putování po Rychlebských horách. A myslím, že se vyvedlo, ostatně jako vždy.