Jak to viděl Martin
Velký letní čundr aneb putování po Brdech
(3. – 6. 3. 2013)
Tak je tu konečně středa 7 ráno a já nasedám do vlaku směr Starkoč a dál do Hradce a směrem ku Praze a Brdským hvozdům. Už ve Starkoči má další spoj zpoždění. Ale to nevadí, protože to jede až do Prahy. V Hradci mávám na Míru a dál už pokračujeme spolu. A hned od rána se nesmí zapomínat na pitný režim, takže to odnáší první plechovka. Cestou ještě něco popijeme a už se blížíme do Prahy. Tam máme chvíli čas a tak si jdu dát trochu kyslíku. A pak už posledním spojem do Řevnice. Tam naše první kroky vedou do místního obchodu, kde dokupujeme zásoby a lavičce si dáváme malou svačinku. Místní domorodec nám poradil směr, kterým se vydáváme. Počasí nám přeje a sluníčko se do nás pěkně opírá. Je to divný, ale když se chceme dostat na Brdský hřeben tak nás to žene do kopce. Po chvíli máme záda propocený, jak kdyby nás někdo polil. Po chvíli chůze přicházíme k prvnímu potoku a tak se trochu opláchneme a pokračujeme k Babce. Na jejím vrcholu si dáváme první pauzu. Pak naše kroky vedou k Zrzavému paviánovy. Cestou nás potkává další prudký výstup, ale i ten zvládáme a pokračujeme. Pod Jezírkem koukáme na místní osadu a pokračujeme. Cesta do Halounů je o poznání příjemnější. Konečně přicházíme k Zrzavému paviánovy a tak si objednáváme pivo a taky jídlo. Vepřový plátek na houbách s knedlíkem je opravdu dobrý. Pak ještě kafe a pokračujeme dál směrem Na soudné. Cestou se stavujeme na Rochetě. Konečně jsme na úplném hřebenu a směřujeme ke Klondajku. Cestou doplňujeme vodu u studánky. Je opravdu lepší než chlórovaná z vodovodu. A pak už pěkně přímo k bývalé vojenské základně. Po chvíli jsme našli místo, kde se tamní plot nechal přelézt, a vstupujeme do zakázaného prostoru. Je vidět, že už tu dlouho nikdo není. Procházíme po cestách a občas nakoukneme do nějaké budovy. Je s podivem, že všechna okna jsou vymlácená. Po konzultaci s Mírovou mapou pokračujeme k radarovým věžím. Po jejich prohlídce si na chvíli sedáme a rozhodujeme se, kde dnes složíme hlavu. Nakonec se rozhodujeme, že ještě chvíli půjdeme a utáboříme se někde kolem Stožce. Je to kousek a tak po chvíli už koukáme po nějakém pěkném místě na nocleh. Po chvilce hledání ho máme a už pomalu chystáme spaní. Vypadá to, že by mohlo sprchnout a tak stavíme i jednoduché přístřešky. Spaní už máme připravený a tak rozděláváme oheň a opékáme si párky a vaříme kafe. Je asi 22 hodin a mi uleháme do spacáku. Něco před půlnocí mě budí pocit mokra. Zjišťuji, že přístřešek je opravdu jen jednoduchý…
Po částečně probdělé noci je tu konečně ráno. Musím přiznat, že v noci sem měl sto chutí se na to vykašlat. Ale ranní káva a snídaně na jehličí mi spravili náladu. Je ještě brzy a tak s Mírou začínáme sušit spacáky a celty, aby ty batohy nebyli tak těžký. Po jejich usušení pomalu balíme a vyrážíme směrem k Malému Chlumci, kde se k nám má přidat Troll. Naše kroky vedou japonci a až po notné chvíli zjišťujeme, že stezku kopírujeme z druhé strany hřebene. Naštěstí se cesty po chvíli schází a my máme alespoň klid od turistů a další verbeže. Když projdeme kolem Hradce, tak se naše kroky ubírají směrem na Jelení palouky. Mezitím ještě Míra vyřizuje něco do práce. Z Jeleních palouků pokračujeme do Malého Chlumce, kde by měla být hospůdka Na Žižkově. Nejprve usedáme u zvoničky vedle místního smíšeného zboží. Hnedka si kupujeme jedno chlazený a já jdu zjistit, v kolik otvírají Na Žižkově. Bohužel máme smůlu, otvírají až odpoledne. Než dorazí Troll, tak máme čas a proto si dáváme ještě jedno a k tomu svačinku. Mezitím píšeme Trollovi a měníme místo setkání na Jelení palouky. Konečně se zvedáme a vyrážíme na místo srazu. Když tam dorazíme, tak usedáme do krmelce pro turisty a děláme na liháči kafe. Je pěkně a tak se oba natáhneme na lavičku a za chvilku už se o nás pokouší spánek. Takový šlofík je příjemný. Je 13 hodin a už pomalu očekáváme Trolla. Najednou slyšíme pískání a tak na něj odpovídáme. Po chvilce už sedí Troll u nás a tahá zbytek flašky rumu. To si s Mírou necháme líbit a tak mu od ní rádi pomůžeme. Troll mezitím vypráví zážitky z cesty a i ostatní novinky. Po chvilce se zvedáme a naše kroky vedou na Studený vrch, kde má být od 15 hodin otevřeno. Cestou nám Troll ukazuje první ze sroubků, o kterých ví. Je to kemp Naděje. Vypadá to tam opravdu pěkně a je vidět, že so u to tam starají. Po příchodu na Studený vrch jsme se těšili, jak doplníme tekutiny. Jenže nikde žádná obsluha a tak jsme si začali připravovat jídlo. Když ani po hodině čekání nikdo nedorazil, tak jsme to vzdali a vyrazili dál. Brali jsme to hezky přímo cestou necestou. Naše kroky směřovali k pramenu Brdlavka. Cestou jsme narazili na polorozbořené tábořiště. U potoka jsme se trochu zamotali, ale naše zastávka byla za chvíli objevena a my si mohli doplnit vodu a rozhodnout se kam dál. Nakonec jsme se rozhodli, že pozměníme plánovanou trasu a vydali jsme se cestou necestou ke Kuchyni a dále naše kroky směřovali na Sedlo a pak už jsme pomalu začínali přemýšlet, kde složíme hlavu. Slezli jsme ze stezky a začali hledat příhodné místo. Nejprve jsme potkali nějakého bezďáka co u potoka měl rozbitý tábořiště, pak jsme potkali nějaký čundráky od kterých se Troll dozvěděl, že po cca 200 metrech je další tábořiště i se sroubkem. A opravdu tomu tak bylo. Byla to T. O. Rozárka. Když jsme dorazili na ono místo, tak jsme shodili batohy a chvilku si sedli. Pak přišel na řadu průzkum a taky dřevo. Jelikož jsme na to byli 3, tak jsme ho měli za chvíli připravený. Rozdělali jsme si oheň a začali si chystat něco k večeři. Při tom jsme si udělali kafe a kecali jsme. Nakonec přišla na řadu i plánovaná trasa. Upřesnili jsme to tak, že následující den dojdeme do Dobříše (Příbrami), kde doplníme zásoby a taky pitní režim, protože dnešní večer byl po dlouhé době bez piva a v podstatě alkoholu celkově (ten trošek co Trollovi zbyl v placatce se nedá ani počítat). Měli jsme štěstí, že jsme nemuseli rozdělávat ani přístřešky, u ohniště byli jak lavičky, tak i zastřešené spaní. Po vydatném jídle a kavě, čaji a doutníčku jsme se rozhodli, že se pomalu přichystáme na spaní. Protože byl potok hnedka vedle a byli jsme pěkně propocení, tak jsme se rozhodli, že do něj vlezeme a trochu se omyjeme. A jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Voda byla pekelně studená, ale příjemně osvěžující. Když jsme za sebou měli hygienu, tak jsme pomalu zalezli do spacáků a pomalu usnuli. V noci nás s Mírou vzbudil nějaký rachot, zjistili jsme, že začalo pršet a Troll si schovává boty. Ráno nám potom tvrdil, že to padala rosa. A nám by ani nic neřekl…
Ranní probuzení bylo o hodně příjemnější, nejen že jsme nezmokli, ale krásné bublání potoka a paprsky slunce dávali tušit, že nás čeká další pěkný den. S Mírou jsme si udělali snídani a kafe a probírali jsme, co bude dál. Když konečně vstal i Troll, tak jsme ještě chvíli seděli a pak jsme pomalu začali balit. Po zabalení a uklizení jsme se vydali na cestu do Dobříše, kde nás čekalo doplnění zásob a taky pitný režim. Cesta byla příjemná a rychle ubíhala. Když jsme došli do Dobříše, tak naše zraky směřovali k nějakému marketu, kde bychom doplnili zásoby. To se nám podařilo celkem rychle a pak už naše kroky směřovali k hospůdce Slovanka, o které věděl Troll. Tu jsme našli taky rychle a už se před námi třpytily pěkně orosený pivka. Po jejich vypití jsme se rozhodli, že by to chtělo i něco k jídlu. Já jsem si dal i polívku. Mezitím Trollovi přišla SMS, že děti jsou nemocný a tak řekl, že bude muset asi jet druhý den domu. Ale asi to nebylo nic hrozného, protože sám nevěděl, jestli vůbec odjede nebo zůstane až do neděle. Skončilo to tak, že jsme to vypustili. Nakonec jsme se zdrželi pár hodin a pitný režim jsme dohnali dostatečně. Ale protože hodiny poskočili kupředu, tak byl čas zaplatit a pokračovat v cestě. Naše kroky směřovali na Hladovku a pak dál na rozcestí Voznice, kde jsme si na chvíli sedli a dali si další svačinku. Chvíli jsme se tam zapovídali i s místní cyklistkou, která nám dokonce nabízela i mapu. Tu jsme s díky odmítli a po občerstvení jsme pokračovali dál. Od teď jsme koukali po Černém potoku, na kterém jsou nějaké další kempy, kde jsme měli plánovaní nocleh. Nakonec jsme žádný nenašli a tak jsme pokračovali zase hezky přímo, až jsme vyšli u Bílého kamene. Tam jsme doplnili vodu, trochu si odfoukli a začali jsme přemýšlet nad noclehem. Já a Míra už jsme tuhle trasu měli prošlou, tak jsme věděli, že kousek odtud je pár míst, kde bychom se mohli upíchnout. Jen Troll byl nějak mimo a ani moc nemluvil. Nakonec jsme se vydali směrem k Soudnému. To už se Troll po pohledu do mapy rozpovídal a začal nás lákat, abychom došli až Na Roviny, kde byla další občerstvovací stanice, ale to jsme s Mírou zavrhli. Kousek před rozcestím jsme zalezli do lesa a začali hledat příhodné místo. Po chvíli hledání jsme ho našli a začali chystat áčka na spaní. Když jsme si je dochystali, tak jsme s Mírou začali připravovat dřevo na oheň, abychom si udělali večeři. Jen Troll byl celkem ticho. Až ráno jsme se dozvěděli, že ho z piva začala bolet hlava a nebilo mu nejlíp. Po večeři a kávě jsme se rozhodli, že pomalu ulehneme. Už bylo asi 22 hodin, takže to byl ideální čas.
Ráno jsme se probudili s radostí, že v noci nespadla ani kapka. My s Mírou jsme vstávali jako vždy dřív než Troll a tak jsme si v klidu udělali snídani, kávu a kecali jsme o všem možným. Když se vzbudil i Troll, tak i on posnídal a pomalu jsme začali balit. Ani v tuhle chvíli nám Troll nedokázal říct, jestli zůstane nebo pojede domu. Po zabalení a fotodokumentaci místa noclehu jsme se vrátili na cestu a pokračovali v našem putování. Na Rovinách u Čunci huby byl náš další cíl. Podle Trolla vyhlášená trempská hospoda. Bylo dopoledne a sluníčko začínalo teprve hřát a tak se nám šlo pěkně. Nebylo to daleko a tak jsme tam byli za chvíli. Podle otvíračky mělo být ještě zavřeno, ale po optání nám nalili. Škoda že nás nevyhodili. Já i Míra jsme dopili trubky a nic dobrého to nebylo. Rychle jsme odtamtud odcházeli. Doufali jsme, že na Skalce to bude lepší. Při odchodu se Troll vymáčkl, že tedy pojede už dnes. My s Mírou jsme tedy začali uvažovat, že už to taky ukončíme. Ale nechávali jsme tomu volný průběh. Cesta na Skalku vedla přes Červený kříž, kde jsme se dozvěděli, proč tam je. Cestou nás štvali kolaři, ale s tím nešlo nic udělat. Když jsme došli na Skalku, tak jsme si dali pivko. Měli Kozla a tak to bylo vysvobození. S Mírou jsme se rozhodli také pro odjezd. Když jsme se usadili, Troll si ošetřil puchýře na nohách a začali jsme se bavit s trempem, co seděl kousek od nás. Nakonec se zjistilo, že Troll ho z netu zná. Byl to Překážka a má Rest kemp. Zaslechli jsme od něj pár historek a zážitků. Protože Trolla tlačil čas, tak jsme se rozloučili a vydali se směrem do Řevnic. Cesta to byla celkem příjemná. To čím jsme s Mírou začínali nahoru nás teď čekalo dolu. Bylo to sice dosti rozbahněný, ale zvládli jsme to. V Řevnicích na nádraží nám plánovaný vlak ujel před nosem, ale jezdilo to každou chvíli, tak jsme se usadili na lavičku a odpočívali. Když přijel vláček, tak jsme nastoupili a vyrazili směrem ku Praze a domovům. V Praze jsme se s Trollem rozloučili a on mazal na vlak domů. Já a Míra jsme měli hodinu čas, tak jsme si koupili náboje a šli si sednout před nádraží na lavičku. V klidu jsem načerpal kyslík, trochu jsme se osvěžili nábojem a pak už jsme šli na nástupiště a nasednout do vlaku. Když jsme se usadili, tak jsme si dali závěrečné pivko tohoto čundru a to už vlak uháněl k Hradci. Cesta byla rychlá, a jak vlak pěkně drncal, tak jsme si s Mírou oba pěkně schrupli. V Hradci jsme vystoupili a šli jsme se kouknout, v kolik nám to pokračuje k našim domovům. Já jsem zjistil, že mi to jede za pár minut a tak jsem se s Mírou rozloučil a mazal jsem do vlaku směr Starkoč. Když jsme se rozjeli, tak jsem zjistil, že v minulém vlaku jsem ztratil foťák a to mi částečně zkazilo požitek z našeho putování. Jinak jsem se domů dostal v pořádku a podle informací se tak povedlo jak Mírovi, tak Trollovi. A tím skončilo naše putování po Brdech.
Myslím, že se povedlo a už se těším na naše příští dobrodružství!