Brdské vzpomínání
Čundr v Brdech
(3.7 – 6. 7. 2013)
Je středa 3. července a konečně začíná dlouho plánovaný čundr do legendárních Brd. Čundr začínám trochu nezvykle oproti těm předchozím. Od pondělí mám totiž dovolenou, nenechal jsem nic na náhodě a raději to posichroval pracovním volnem. Dalo se to čekat, pondělí samozřejmě strávím celý den na služební cestě, takže všechno musím pořešit během úterka, ve středu totiž brzo ráno vyrážíme a nechci něco shánět po cestě jako Troll, který tradičně nakupuje proviant až cestou. V úterý vše klapne a já mám celý podvečer a noc na balení usárny, doufám, že to stihnu, pro jistotu mrknu na net, jsou tam dost podrobné návody a rady jak na to. Hledám cíleně jednoho borce, co v tom „umí chodit“, doporučil nám ho Čolda alias Troll, díky ti kamaráde, je to fakt bezkonkurenční týpek, a ty jeho hlášky, to by se jeden posral, chlámu se jak sviňa, bych ho chtěl vidět, kdyby balil můj spacák s celtou… Dost bylo srandy a teorie, jdu na to. Chodím po baráku a hledám, kde co mám, jelikož jsem se pustil do rekonstrukce podkroví, tak mám všechno buď schovaný v krabicích, nebo někde zahrabaný. Nakonec jsem všechno našel a pouštím se do balení. Po zkušenostech z České Kanady, vyhazuji všechny píčoviny, jako první letí do kouta US lopatka, takže uska hned o pět kilo lehčí, rozbalím spacák a vyndávám z něj vložku, se kterou jsem podnikl zimní výroční čundr osady, teď už potřeba nebude, dalších pár kilo dolů, paráda. Rychlým, zkušeným hmatem smotám válec, ale moc se to nepovedlo, vypadá to jako bych stěhoval koberec nebo co. Tak znova, rozbalím a vší silou motám kousek po kousku, teď už to vypadá celkem dobře, no ono po pravdě více už to ani nepůjde, tato velikost je maximum možného co s českým důstojnickým spacákem a US polygonovou celtou vytvoříte, pardi z osady jistě vědí, že nekecám. Pak už jenom pár známých grifů a utahuji pásky usky, nevypadá to zle, jsem na sebe hrdý jak kdybych zdolal himaláje nebo vyšlápl na Lokálku anebo snad oboje a v jeden den J Už zbývá pouze doplnit žracák, hodím tam kousek chleba, něco špekáčů a po jedné konzervě a paštice, více žrádla tahat nebudu, další dny někde něco dokoupím. S přísadami, kávou a čajem dělám odlehčovací proces, sklenice, ve kterých jsem to doposud tahal, nahrazuji plastovými obaly, hodím to pro prdel na váhu a hle, úspora něco přes půl kila, paráda. Doplním RUM do placatky a plechovky pivka do kapes blůzy. Do sumek na opasku nacpu kuchyňku z liháče a do druhé sumky dávám doutníky atak. Připnu ještě felinu, do horního žracáku usárny dávám pončo a je to. Pro úplnost, musel jsem ještě půl hodinky věnovat zašíváním děr a trhanců na usce, už něco pamatuje, určitě přes 10let má. Tak jsem připraven, zítra ráno můžu vyrazit…
Budíček mě budí před 6h,ranní hygiena, snídaně a vyrážím na vlak. Cestou párkrát zkontroluji obsah placatky, jestli je vše tak jak má být, je to v pořádku. Vlak přijíždí načas, právě mi přichází sms od Mariňáka, zrovna vyráží z Náchoda, takže zatím vše podle plánu. Do Hradce to mám kousek a za pár minut se procházím po hlaváku a sháním něco na zub. V místní pekárně nejmenovaného pekárenského řetězce kupuji francouzské rohlíky, jdu na perón, usedám na lavičku a otvírán si k tomu plechovku, dnešní první pivko. Pivo je dobrý, ještě vychlazený z lednice, ale ten rohlíky pěknej hnus, ale co, za ty prachy to sežeru. Koukám po okolí a vyčkávám na příjezd rychlíku na Prahu. Po chvíli se ozve hlášení, že rychlík ze směru Starkoč na Prahu má z technické poruchy na lokomotivě zpoždění přibližně 15 minut, no co, české dráhy opět nezklamaly, zakousnu poslední kus toho blafu a pro sychr ho raději hned spláchnu pivem. Čekám a sleduji, jak si mě všichni kolemjdoucí prohlížejí, asi neviděli maskáče nebo co. Tlampač ohlašuje příjezd rychlíku od Starkoče na druhou kolej. Házím na sebe usárnu a beru pivko, proběhnu podchodem a valím si to po peróně, opět se na mě všici dívají, jak na exota. V tom přijíždí vlak, koukám po vagónech a sleduji nějaký signál, někde uprostřed vlaku se objevuje jakýsi „pošuk“ v podobném hábitu jako já, rukou se snaží někoho chytit, pořád se přibližuje, dívá se na mě, je to jasné, jde po mě, je to Mariňák, vykloněn z okna s rukou nataženou, oplácím mu gesto, přivítání bylo rychlé, navádí mě do kupé, není sice prázdné, ale místo pro mě se tu najde, takže pohoda. Závidí mi pivko, a hned vytahuje to své, přiťukneme si a už společně vyrážíme, směr Praha.
Cesta do Prahy, je alespoň pro mě předvídatelná, a asi ničím nepřekvapí, s tím se počítá.
Martina už taky znám spoustu let, moment počítám je…, je to od základky, takže to bude asi nějakých 16 let?, zažili jsme spolu hodně divokých okamžiků, to jsme byli ještě „mladí“ a bezstarostní. Teď máme každý svoje závazky a starosti, takže moc času na společné akce nezbývá. Nevím proč, ale poslední dobou se mi zdá, že se začíná vytrácet taková ta jiskra, divoké a neplánované situace, prostě takové ty okamžiky, které si pamatujete a vzpomínáte na to několik let…Možná je to těmi starostmi, které si s sebou leč nechtíce bereme, je to pořád v hlavě a to svazuje ruce, nohy, hlavu no prostě podvědomě brání v tom užít si každou situaci naplno, asi mi rozumíte…, možná ne, možná to vidíte jinak.
Chtěl bych, aby se vrátilo to původní mladé divočení, když jsme bez starosti a bez zodpovědnosti běhali po lese a čekali, až se setmí, pak jsme pomalu plánovali večerní akce, však vzpomínáte, jak jsme spali pod Převisem a dělali „lotroviny“… Mám dojem, že to už byl v tlupě i Čolda, jojo zážitek s Bohunkou, ten je nezapomenutelný…
Vrátím se zpět k Brdům….
S Martinem po přerušeném přestupu v Práglu vysedáme v Řevnicích…, pohoda, prostě to co chcete prožívat po pracovním shonu…. Užívám si to na plno, telefon nezvoní, prostě paráda, jdeme po značce, cestou míjíme několik hospůdek, ale jdeme dál. Zastavujeme se až na jakémsi náměstí, kde doplňujeme proviant, tak se to má, s tím jsme počítali. Něco pojíme, mrkneme na mapu, proběhne porada s místním domorodcem a jdeme dál, vzhůru a dál do kupců. Martin, tak jak ho znám, funí, ale cigaretu si neodpustí. Pot po tváři stéká dolů, nadávám, ale jdeme pořád dál. Cestou na horu vzpomínáme na Čoldu, kde je, a jestli vůbec dorazí?!
Stoupám vzhůru a snažím se přemítat, co nového zažiju, potkám anebo co společně prožijeme…, za nedlouho je vrchol Babka, kamenitý kopec, škrábeme se na vrchol a na pár minut sečkáváme a kocháme se výhledu. Okolí moc neznám, ale pohled je to krásný. Doplníme sil a sejdeme na značku. Naše cesta dál pokračuje směr Halouny, to nám doporučil, resp. nařídil Čolda, že tam se musíme zastavit, to je jistá věc, není o čem přemýšlet, ten pard z Olmiku ten to dobře zná… Scházíme do obce, hledáme Zrzavého paviána, nacházíme, usedáme a objednáváme pivko a gulášek, není co vytknout, jídlo bez chyb, pivko taky ujde, dojíme, dopijeme a pokračujeme dál směr Klondajk… Cestou se zastavujeme ještě na jeden kousek na Rochotě, a pak pokračujeme dle plánu.
Je to tu, místo raketové základny, tušíme o ní, ale její přesnou polohu neznáme, díváme se do kopců, jestli neuvidíme něco odlišného, betonová stěna se skrývá za keři, ale mi o ní víme, jdeme nahoru, chvíli chodíme podél cesty, trvá, než najdeme to správné místo. První, druhá překážka a stojíme u betonové stěny kolem základny, snažíme se najít ten správný vstup, ale trvá to, nakonec nacházíme a jsme tam. Beru mapu, je poměrně podrobná, snažím se jí „zorientovat“ daří se, chvíli jdeme podél intuice, dál se řídíme podle mapy, projdeme několik budov a za pomoci mapy nacházíme cíl, jsou to odpalovací rampy, mohykány tyčící se několik metrů nad okolní terén, pohled na okolí parádní, je jasné proč základna stojí v těchto místech, fotka a jdeme dál, procházíme opuštěné budovy a podzemní kryty. Vzpomínáme na Čoldu, co teď asi dělá, koupe děti? Škoda, že tu není s námi, přišel o hodně, ale co naděláme, jdeme dál, porada s mapou a po krátké konfrontaci s mapou nacházíme cestu ven.
Jdeme po červené, směr Stožec, cesta ubíhá rychle, míjíme studánky, trempské krmelce a apod.
Opět to začíná být to pouhé čekání na další bod trasy…, něco tu ale chybí, nejde o to „odškrtávat“ si jednotlivé body a rutině pokračovat dál, ale tu cestu prožívat…
Hledáme místo na nocleh, nacházíme jich několik, ale jsou většinou na okraji lesa, to není dobré, to jsme dost tvrdě poznali v České Kanadě, jak to může klidně dopadnout, když přijde silnější bouře… Hledáme dál hlouběji v lese, po chvíli nacházíme pěkný flek, je to celkem dobré místo, rozděláváme oheň, stavíme obyčejné jednostranné zakrytí – což se samozřejmě později ukáže jako hodně špatné řešení, rozděláváme oheň a opékáme párky a vaříme kávu, Někdy po desáté hodině utahaní uleháme do spacáku, kouknu na oblohu, paráda je krásně, „určitě nebude pršet“… Je něco kolem půl noci, prší, spacák mám na půl mokrý, sranda, tak to má být – „Vietnam“, tak se to říká, ale co, počkám, až se vyjasní, ráno je moudřejší večera, teď s tím stejně nic neudělám J
Začíná svítat, nyní je pěkně vidět, co všechno v noci promoklo, no v podstatě úplně všechno. Napůl mokrý vylézám ze spacáku a dívám se směrem k Martinovi, ani nemusel nic říkat a je mi hned jasné, že dopadl úplně stejně, paráda, to jsem rád, nejsem v tom sám…, ale řekl bych, že mu to vadí více než mě.
Vypadá, jako by to chtěl zabalit a jet domů, alespoň tak na mě působí…, píše to i ve svém cancu, a to je to na co se snažím upozornit. Je pravda, že ho to celkem rychle přešlo a nikam neodjel, ale na mě to opět zapůsobilo, jako by při sebemenším problému nebo nějaké překážce hned rezignoval. No ono je to jednoduché, sbalit věci a odjet, ale postavit se tomu čelem a vyřešit to s úsměvem a nadhledem to je úplně jiná věc. Musím říct, že mě ani na chvilku nenapadlo, že bych jel domů. Martine, určitě jsi to myslel s nadsázkou, ale na mě to v tu chvíli působilo jinak. Já jezdím na čundry, abych si odpočinul od práce a toho všedního shonu kolem… A vůbec neřeším a ani mě nenapadne něco podobného a takovéto situace to zbytečně kazí…Je mi jasné, že při úplném vyčerpání jako jsme zažili již několikrát, jsou chvilkové situace, kdy člověk řekne něco, co nechce, a pak toho lituje, ale myslím, že toto nebylo zase tak náročné, stačí, vzpomenou na legendární jarničky nebo nedávné čundry v České Kanadě nebo na čundr s celodenním pochodem zakončeném výšlapem na Čápa a na Bižík, to byly náročné situace, ale to je někde jinde…
Jelikož je brzké ráno, tak máme spoustu času, než se vydáme dál. Rozděláváme oheň. Snídaně a ranní káva nám dodává tolik potřebnou sílu. Martinovi se o poznání zlepšila nálada… Nad ohněm sušíme spacáky a celty, a aby nám to rychleji utíkalo, dáváme si doutníky…, uteklo něco přes hodinu, dokuřujeme doutníky, věci jsou suché, tak je zabalíme a vyrážíme dál. Naše cesta by měla vést po červené značce Do Malého Chlumce, kde bychom se měli setkat s Trollem alias Čoldou, olomouckým to pardem. Cesta je pohodlná a vede převážně po rovině nebo mírně z kopce. Říkám „Martine, kdys viděl naposledy značku“, houkám před sebe, „nevím neviděl jsem“ po chvíli zjišťujeme, že obcházíme hřebem vlevo, což se později ukáže jako japonská cyklistická stezka, no co, vracet se nebudeme, je tu aspoň o to větší klid, za celou cestu až k Hradci nepotkáváme ani nohu a ani nic jiného. První turisti se objevují až u místní silnice. Po krátké asfaltové procházce scházíme na červenou turistickou, vozíčkářskou značku. Pokračujeme přes Jelení Palouky do Chlumce. Cesta je klidná, až na bzučící vedení vysokého napětí, které nehezky vykusuje pruhy lesa do okolní krajiny. Nemůžeme si nevšimnout dost drsně vyčnívajících příčných retardérů ve značené pěšině, pro cyklisty to musí být celkem adrenalinový zážitek, pakliže si jich včas nevšimnou…
Vcházíme do Chlumce, chceme najít místní knajpu na Žižkově, o ni víme opět díky našemu kamarádovi alkáči baronu Trollovi. Od místního domorodce se bohužel dozvídáme, že otvíračka je někdy po 16h, teď je teprve 11hod nebo tak nějak. No nic, zastavujeme se u vesnického koloniálu, děkujeme, mají otevřeno a všeho plné regály. Kupujeme nějaký ten rohlík a na to mletinu a hlavně pivko a dokonce je chlazené, paráda. Usedáme na lavici před krámem hned vedle kaple, toť to pravé místo pro odpočinek, vegáč, ještě několikrát si zajdeme pro jedno chlazený, hladinka se začíná srovnávat. Asi tak po poledni, vyrážíme na místo srazu, je to rozšipník na Jeleních Paloukách, zabíráme turistický to krmelec a jelikož nám po pivku vyhládlo, něco pojíme a zalejeme to horkou kávou tureckou. Do příchodu Trolla je ještě něco času, tak si dáme dvacet na prknech, nevím jak Martin, ale já to hned zalamuji. Probouzím se tak akorát včas, Mariňák se budí taky, mrkneme na kukačky a každou chvilku by tu měl být, ten, jehož jméno vychází z pohádkové bytosti, prdlajs, nikdo neví, jak a proč si na to přišel… Ozývá se dupot, funění, lesní zvěř prchá, prašivky zahazuji klobouky a berou roha, to Čolda se blíží, postrach všeho živého, jelikož jsme maskováni k tomu určenému hábitu, není jednoduché nás najít, kamarádsky mu ale pomůžeme pískotem, jinak by nás minul. Odpovídá shodně, blíží se, začínáme poznávat jeho siluetu a to s flaškou v ruce, nějak vrávorá, on se motá jako sviňa, nalitej jak mořskej žok, je to on, tričko sovětského námořníka, zdravíme se, tak jak se patří (pro ty co to neznají, tak je to zalomení palce u ruky, nikoliv u nohy anebo snad francouzák – a nemyslím tím klíč) Na uvítanou se podělíme o svoje zásoby kořalky a společně dopíjíme zbytek Trollovi flašky rumu, kávového speciálu, opravdu moc dobrý to nápoj, jen je ho po čertu tak málo. Podělíme se o dosavadní zážitky a po společné fotce pokračuje směrem Studený Vrch, kde by mělo být po 15h otevřeno, jak se ukáže později, ten borec u krámu nás lakoval.
Cesta na Suchý Vrch vede už pouze vzhůru, očekávám pěkný záhul, ale nevím proč, je to celkem v pohodě. Cestou nám Troll ukazuje kemp Naděje, je to vlastně první kemp, který jsme v Brdech navštívili, je to moc pěkné místo, všude čisto, je vidět, že tu naposledy byli opravdu trempové, chvíli posedíme a nasáváme zdejší atmosféru, je tu krásný klid, krajina nádherná, pěkné to místo. Akorát se divím, že na to, jak je kemp situován (podrobněji z jasných důvodů nebudu popisovat), není vůbec poničen. To u nás v Broumovkách, jak je něco na dosah jakéhokoliv přístupu a to i vzdáleného, tak to dlouho nevydrží… Naposledy jsme se o tom přesvědčili o zimním výročáku na Kahanu, pardi z Tobrocku vědí…
Pokračujeme dál na Suchý Vrch, žízeň nás žene kupředu. Na samém vrcholu ale zjišťujeme, že otevřeno není. Doufáme, že se jedná o zdržení, zatím tedy vyčkáváme a čekání si krátíme přípravou pokrmu, každý vaří co má, někdo blafy, někdo pořádné konzervy… Ještě stále čekáme a doufáme, že otevřou, asi po hodině se smíříme, že tady tedy nic nedostaneme a tak pokračujeme dál v plánu. Bereme to pěkné přímo, nejkratší cestou z kopce dolů, cestou zcela náhodně nacházíme pozůstatky trempského kempu, je značně rozbořený, už pěknou řádu let neslouží svému účelu, to je konkrétní důkaz toho, že trempink upadá, důvody jsou poměrně jasné, asi není potřeba je opakovat, ať se každý sám zamyslí proč tomu tak je… Pokračujeme dál k pramenu Brdlavka, krajina začíná houstnout a původní poměrně přehledná pěšina mizí, jdeme v podstatě dle intuice, několikrát číhneme do mapy, kde se asi tak nacházíme, cíl je jasný, ale o směru se vede diskuze, tedy respektive o jeho nejkratší trase. Martin to chce vzít přímo přes divočinu, my s Trollem se chceme držet té nepatrné pěšiny podél pramenů, jak se později ukáže, nebyla to nejkratší cesta, udělali jsme krátký oblouček, a to nám Martin opět nezapomněl několikrát připomenout a zdůraznit…
A zde jsem opět nepochopil Martinovu reakci, Nevím jak Čolda, ale já jsem zpozoroval jisté rozladění jeho nálady. Jen chci říci, že cílem nebylo co nejrychleji dojít ke studánce, takže pokud je většinový názor takový nebo makový, vůbec bych to neřešil, vždyť nejde o nic, přespat můžeme kdekoliv. Nejdůležitější je všechno přecházet s nadhledem a moc neřešit detaily, prostě nějak mi přišlo, že zbývající cesta k Brdlavce byla až dost napjatá, ale možná se mýlím, třeba jste to viděli jinak…
U studánky se zastavujeme, doplňujeme zásoby a s mapou v ruce diskutujeme o další cestě. Po drobné orientaci na místě vyrážíme dál přes Kuchyni na Sedlo. Jelikož jsme chtěli přenocovat na nějakém kempu, opustili jsme pohodlí stezky a vyrazili do pořádné divočiny, podle mě tím teprve začalo to pravé trempování. Jdeme podél potoka a pozorujeme oba břehy, zda se ukáže nějaký sroubek. Procházíme několik kempů, jsou již obsazené a jsou to kempy bez srubu, tak pokračujeme dál. Krajina je bez výrazného zásahu lidské ruky, nádhera, klid, prostě není co dodat. Pomalu se stmívá a my jdeme stále dál a doufáme, že najdeme nějaký kemp se sroubkem, jelikož je zataženo a i předešlé dny večer pršelo, tak čekáme déšť i dnes v noci. Najednou se před námi odkrývá obrys několika dřevěných staveb, je to jasné, našli jsme kemp a to ne ledajaký, shazujeme usárny a procházíme se kolem, u potoka je ohniště a jak tomu bývá kolem něj lavice včetně jejich to zakrytí, jedna je řešena pro nocleh, takže hned je jasné, kde budeme spát. Další stavba je opodál, jedná se o „noclehárnu trempů“, vcházím dovnitř, musím si přisvítit baterkou. Umělé světlo vrhá stíny hned na dvě patra paland, spaní pro deset lidí bez problému, v nouzi i dvojnásob, pokud by byli i trempice, tak i nepočítaně…. Začíná se stmívat opravdu rychle, dřevo tu sice nějaké je, ale máme trochu času, tak jdeme ještě na další. Vždyť moc dobře víme, jak se hodí, když máte zásob dostatek. Ne jednou jsme přišli na broumovské sruby a ani tříska dřeva. Pokud dorazíte ve dne a v létě není to problém, ale pokud přicházíte v nočních hodinách a k tomu ještě v zimě, kdy je všude kolem bílo, jste na kost promrzlý a potřebujete se zahřát, snad nemusím dodávat, kdo to zažil, jistě chápe…. Za půl hodiny máme slušnou zásobu, Asi dvě třetiny nalámeme a ukládáme do tomu vyhrazených míst na zádi lavic, zbytek většinou větší haluze ukládáme opodál. Měli jsme sice snahu je nakrátit, ale bohužel místní pila Zubejda to neutáhla, bylo to jednoduše nad její síly.
Každý zabíráme jednu lavici a Mariňák rovnou zapaluje oheň, vaříme vodu a ještě stále se kocháme pohledem na toto místo a okolní krajinu. Něco pojíme a na závěr si zapalujeme doutník a rekapitulujeme dnešní den. Hodiny běží, tma je už neproniknutelná, blízký potok šumí a jeho hukot je nepřeslechnutelný. Rozhodujeme se, že před spánkem prověříme svoji otužilost, potok tomu přímo vybízí, jdeme do toho. Sundáme svršek a v trenkách k němu přebíháme, ještě než vkročíme do vody už je nám jasné, že to žádné horké kafé nebude, tak co jdeme do toho naplno, sundáváme bombarďáky, trenky, tanga viď Trolle, a už se šploucháme, teda musím uznat, studené to bylo dost, za necelou minutu mi úplně ztuhly nohy, ještě chvilku a asi bych nevylezl, musel jsem zrychlit, opláchnout a rychle ven. Hotovo, ještě na závěr zuby a hurá na kutě. Nevím jak ostatní ale já jsem hned usnul. Asi ve dvě, nebo tak nějak, mě probudil nějaký rachot, rozepínám spacák a rozhlížím se. Prší a celkem dost, ten rachot je od Trolla, schovává si před deštěm svoje věci, hlavně boty, to že hned vedle jsou naše, mu vůbec nevadilo, kdybychom se nevzbudili, nechal by je tam… Trole, to není správné a trempské… Martin se budí taky, tak společně schováváme i ty naše. Opět uleháme, já ještě než usnu, zjišťuji, že přesně nade mnou je ve střeše díra a déšť kape přímo na mě a rovnou na hlavu. Vpravo Martin, vlevo Troll, posunout se nemůžu, no co, zakrývám si hlavu a doufám, že to zůstane pouze u těch kapek. Několik minut poslouchám, jak mi kapky pleskají na spacák, pak usínám. Ráno se probouzíme poměrně včasně, už neprší, ale mokro je všude ještě viditelné. Já s Martinem jako už tradičně vstáváme jako první a zanedlouho, již každý po svých, snídá, co mu ze zásob zbylo. Stačíme se nasnídat a téměř vypít kafé, než vstane Čolda. Společně už potom plánujeme kam dál, Čolda k tomu ještě snídá už ani nevím co… Cesta je naplánovaná do Dobříše, musíme doplnit zásoby, je totiž státní svátek Cyrila a Metoděje, otevřeny jsou pouze hypermarkety. Zabalíme, poklidíme a vyrazíme na cestu. Cesta chvíli vede podél potoka, zanedlouho vycházíme z lesa a začínáme pomalu stoupat z údolí. Těch pár kilometrů uteče jako nic a scházíme do města. V centru nacházíme otevřený obchoďák, tak ho bereme útokem. Plechovka, chleba, paštika, párky, plechovky pivka a tak nějak. Venku to musíme vzorně zabalit do usárny, dřív nemůžeme dál. Vše je tam, kde má a tak po krátke poradě s místními pokračujeme do hospody Slovanka. Je to taková klasická nalejvárna, žádný luxus, prostě správné místo na uhášení žízně, a žízeň tu jsme tedy měli pořádnou. Sedáme poblíž výčepu, ať to hoch nemá daleko, počítáme, že jich tu pár dáme. Točej Starouše, toho znám, ničím nepřekvapí a taky si moc nepošmáknete, ale žízeň to zažene. Objednáváme si k tomu něco k jídlu, porce byla tak akorát, a pak už to jede jedno pivko za druhým. Někde mezi nimi přichází Trollovi smska, jak se posléze dovídáme, je od manželky, že děti onemocněly a sděluje nám, že pravděpodobně bude muset odjet domů.
Je to nečekaná zpráva, včera přijel a hned bude muset odjet přes půl země, moc nás to tedy nepotěšilo. Je vidět, že ho ta zpráva velmi překvapila, vůbec se mu nedivíme, pokud je to vážně nedá se nic dělat – rodina je na prvním místě, to se ví, není třeba vůbec diskutovat. Čolda zjišťuje, jak je to vážné a jak s návratem domů. Přinesou další pivko, přiťukneme si a na chvíli to zamlouváme, pokračujeme v klábosení, už ani nevím o čem. Ještě několikrát proběhne diskuze nad tím, jestli pojede dnes nebo jak to vidí. Zdá se mi, že ani sám neví, jestli je nutné odjet a zda vůbec pojede.
Dáme ještě další pivko, a jelikož máme před sebou kus cesty, zaplatíme a vyrazíme. Odjezd Trolla se zatím nekoná, tak pokračujeme společně všichni podle plánu. Cesta pokračuje již bez větší zábavy, začíná na nás doléhat těch 7kousků Starouše. Stoupáme na Hladovku a dále na rozcestí Voznice. Zde jsme usedli na odpočinek. Bylo tu celkem rušno, samý cyklista. Doplnili jsme energii a pokračovali dál po cestě, šli jsme pomaleji, hledali jsme totiž odbočení na pěšinu podél Černého potoka. Opět chceme noc strávit v nějakém kempu, doufáme tedy, že nějaký najdeme i tento den. Sešli jsme z cesty a pokračujeme dál podél potoka, asi po třech hodinách chůze jsme, ale žádný kemp nenašli. Buď v těchto místech žádné nejsou, nebo jejich maskování je naprosto dokonalé. Mrkneme do mapy a rozhodneme se pokračovat vzhůru na hřeben. Cesta opět probíhá monotónně, nic zajímavého se nekoná. Žádná sranda, žádné historky, prostě v rozestupu stoupáme každý podle svého přímo vzhůru. Zastavujeme se až na červené hřebenovce poblíž Bílého kamene. Tady to známe, šli jsme tudy já a Martin už první den. U nedaleké studánky nabíráme vodu a plánujeme kam dál. Čolda o návrtu domů nic neříká, tak pokračujeme po hřebeni směrem na Soudné. Už se stmívá, pomalu začínáme pokukovat, kam složíme tuto noc hlavu. Je jasné, že to bude pod širák, budeme stavět přístřešek, teda přesně řečeno natahovat celtu a určitě to bude klasické „áčko“. Čolda se drží několik desítek metrů za námi, asi domlouvá s manželkou co a jak. Když dorazíme do míst, kde chceme slézt z cesty a ubivakovat se, Čolda nás z ničeho nic začíná přemlouvat, abychom pokračovali až do hospody na Rovině, což s ohledem na stmívání by znamenalo, že bychom tam dorazili již za tmy a přenocování by bylo někde za hospodou. Já s Martinem jsme byli proto, zapíchnout to někde tady a dál vyrazit až ráno. Čolda ale vypadal rozhodnut pokračovat dál…
Nechápali jsme tuto změnu jeho chování, ještě před chvíli chtěl jet domů a najednou by to zapíchl v další hospodě. Nic víc nám k tomu neřekl. Já jsem ale ani neměl chuť na pivo, ten starouš se mi zasekl do hlavy jak sviňa. Pokud by byl Čolda přesvědčivější klidně bych se ale přizpůsobil, třeba po prvním pivu, by se chuť a hlavně dobrá nálada vrátila. Mohli bychom tam potkat spoustu zajímavých lidí, kdo ví. Martin byl však razantně proti a dal to celkem jasně najevo. Částečně ho chápu, ale rozhodně to šlo prodiskutovat „kamarádštěji“ Potom už bylo jasné, že žádný kompromis nebude. Sešli jsme tedy z cesty najít vhodné místo k přespání.
Našli jsme pěkný flek během pár minut. Stavění přístřešku probíhalo téměř beze slov. Nálada nebyla dobrá, spíše se dá říct, že nebyla žádná. Každá si postavil svůj bivak. Jelikož jsme s Martinem měli praxi z předchozích dnů, byly jsme hotovy o něco dříve než Troll. Začali jsme tedy připravovat oheň. Ohniště bylo umístěno nejblíže k přístřešku Martina, nacházel se totiž uprostřed mezi námi. Přinesli jsme nějaké dříví, a jelikož jsem byl hotov a měl jsem po ruce chrastí, zažehl jsem plamen. Chrastí bylo převážně ze země, tudíž nebylo úplně suché, sirkami to nešlo. Martin mi podal zapalovač, ale i tak to moc nechtělo hořet, došla mi trpělivost a tak jsem vytáhl tuháč a jednu kostku tak vložil. Chytlo to krásně.
Zbytek lihu jdu hodit zpět do sumky, když v tom mě Martin jízlivým tónem poučuje, že tam musím přiložit i nějaké silnější klacky, jinak to nebude dlouho hořet, má je sice při ruce, ale raději do mě rejpá. Nevím proč, ale nějak mě to namíchlo, tak jsem mu na oplátku také jízlivě odpověděl. No nebudu, to nějak rozvádět, nálada už od hospody nebyla nejlepší a tímto se to rozhodně nezlepšilo. Po tom pivu jsme měli všichni pořádné permoníky v hlavě. A tyto zbytečné drobnosti tomu teda moc nepomáhaly…
Čolda dokončoval svůj příbytek, oheň hořel, celkem idylická atmosféra, ale něco tomu chybělo. Tak jsem vytáhl plechovku pivka, doufal jsem, že by se nálada mohla zlepšit. Martin to asi vycítil stejně, tak načal tu svoji. A opravdu to pomohlo, hned bylo líp, nálada byla hned o poznání lepší. Opekli jsme si k tomu párky a přemýšleli… Čolda šel hned spát, nepřidal se k nám. Chvíli jsme s Martinem seděli u ohně, ale po dopití pivka jsme šli také spát.
Ráno jsme se probudili do suchého dne. Bylo jasné, že v noci nepršelo. Opět jsme s Martinem jako první rozdělali oheň a vařili si kávu a dělali si snídani. Čolda se probral o něco později, moc toho nenamluvil. Pořád jsme nevěděli, jestli pojede domů anebo zůstává. Plán původního odjezdu byl totiž až zítra. Posnídali jsme, zabalili si usky a pokračovali zatím podle plánu. Prvním záchytným bodem byla vyhlášená to čundrácká knajpa u Čunčí huby (nyní Na Rovinách), dorazili jsme dopoledne a dle otvíračky bylo zavřeno, někdo se tu pohyboval, tak jsme se zeptali, zda by bylo možné dostat pivo, „klidně si sedněte“ a během chvilky bylo pivo na stole. Byl to ale pěkný hnus, dopili jsme totiž trubky, a klidně nás to nechal zaplatit a vesele se vykutálel s prázdným sudem. Raději jsme se rozhodli pro odchod. Troll se konečně vymáčkl, že pojede dnes domů, nechápu! Nadhodil jsem, že to tedy ukončíme a odjedeme všichni. Čekal jsem, nějakou diskuzi, ale Martin byl hned pro a tak jsme rozhodli vydat se přes Skalku do Dobřichovic na nádraží.
Abych řekl pravdu, tak jsem předpokládal, že Martin bude pro odjezd domů. Ani mě nepřemlouval. Já bych osobně klidně zůstal do dalšího dne. Stejné tomu bylo i minulý rok v České Kanadě. Ten čundr jsme také končili o den dříve. Proč tomu tak, je nechám na každém, ale docela by mě to zajímalo. Na to, že jich moc do roka není a natož těch prodloužených je škoda každého zkrácení….
Zaplatíme a vyrážíme přes Červený kříž na Skalku. Cesta je krátká a uteče poměrně rychle a už scházíme pěkně přímo. Je tam poměrně rušno, v blízkém zámečku je svatba a tak je to tu samé auto, zbytek tvoří cyklisti, turisté a dokonce i někdo v britských maskáčích. Jak jinak, v místním stánku objednáváme pivko a někdo i něco k zakousnutí. Točí tu kozlíka 11°, toho já můžu, usedáme vedle toho britského parda. Hned prohodíme pozdrav a pár vět, no a za chvilku se už všichni bavíme. Kdo, odkud je atak. Dovídáme se, že je to také tremp. Téma se samozřejmě točí kolem trempinku, rozuměj čundru. Kdo jak dlouho jezdí, do jakých míst a jak se to za ty roky změnilo. Proběhne několik jmen známých to osad apod. Čolda náhodně nadhodí jméno jednoho kempu, v tom ale Brit zbystří, ohromně ho to překvapilo, následně se ukáže že Brit je zakladatel tohoto kempu, tímto chci za naši osadu T.O. Tobrock pozdravit trempa Překážku, to jest jeho jméno. Dále již pokračovalo vyprávění a vzpomínky z dob minulých. Povídání by to bylo nadlouho, my však museli vyrazit, neboť čas nás tlačil a cesta na nádraží byla daleká.
Osobně bych tu zůstal, dal další pivko, povídal a diskutoval s Překážkou klidně i do večera. Však původní odjezd byl až následující den, čekal jsem, zda to někdo navrhne, snad Čolda, ten tu byl ještě o den méně než my a nějak mi přišlo, že už ani nikam nespěchá, asi ten návrat domů nebyl až tak nutný, jak to zprvu vypadalo. Měli jsme zůstat, aspoň já s Martinem, když Čolda musel domů. Právě pro takovéto chvíle jezdíme, abychom vypadli a odpočinuli si a pokud potkáme někoho s podobným pohledem na svět jedině dobře… O zpáteční cestě do Řevnic ani nemusím psát.
Rozloučili jsme, se jak se tomu patří, a rychlím krokem, jsme se vydali na závěrečnou cestu. Čas byl proti nám, proto jsme operativně upravili trasu a na místo do Dobřichovic sunuli jsme si to na nádraží do Řevnic, tam co jsme vystupovali první den čundru.
Anebo napíšu pár vět. Těch 8km nebo kolik to bylo, jsme dolů letěli jako blázni, několikrát jsem sice zdůraznil, že to stejně nestíháme, tak není důvod spěchat, ale asi mě nebylo slyšet, takže úprk pokračoval. Co dodat z cesty nic zajímavého tudíž nebylo. Spěchám každý den v práci, to je magořina, které se bohužel nevyhnete, ale na čundry jezdím, abych si právě od takového to stresu odpočinul…. A nemůžu se zbavit dojmu, že to nebylo rozhodně tak nutné… a vlak jsme samozřejmě nestihli!
Zpáteční cesta vlakem už poté byla klasika. Do Prahy, a odtud každý svým směrem. Čolda do Olomouce s okamžitým přípojem z Prahy a my s časovou rezervou na hlaváku. Čas na odjezd našeho vlaku směr HK jsme si zkrátili koupí plechovkového piva. Usedli jsme před budovou nádraží a pozorovali okolní ruch bezdomovců, feťáků, ožralů a toho všeho krásného co přednádraží hlavního pražského nádraží nabízí… Pak už to šlo jedno za druhým, vlakem do HK, Martin po zjištění odjezdu svého vlaku, ihned pokračoval na přestup. Rozloučili jsme se v hale nádraží a já šel zjistit, jak jsem na tom s odjezdem já. Jelo mi to za dvě hodiny, čekat se mi opravdu nechtělo, tak jsem zavolal domů a Andy pro mě přijela. Mezitím mě Martin napsal zprávu, že někde ve vlaku z Prahy tratil foťák, jeho škoda, ale těch ztracených fotek to je sakra škoda. Tudíž já jsem pouze na pár fotkách focených ze samospouště tak aspoň, že to…
No a takto skončil náš dlouho očekávaný prodloužený čundr do legendárních Brd.
Na závěr se budu trochu opičit od Trolla Čoldy a zakončím tento canc několika postřehy. Byl bych rád, kdyby se k nim, a vůbec ke všem věcem, které jsem během čundru postřehl a zde napsal, každý podle svého vyjádřil a případně okomentoval tak jak to viděl on…
Postřehy:
- S Usárnou lze jezdit i na týdenní akce
- Jídlo stačí opravdu na den max. na dva. Na další dny vždy někde dokoupíte
- Chtělo by to ještě jednu placatku, jedna je málo. To platí i na jednodenní akce
- Mapa je ideální 1:25 000, 50tka je málo.
- Pokud není hospoda, rozhodně na cestě doplnit zásoby plechovek. Večer a ráno bez piva, to je špatně.
- Přístřešek stavět rozhodně vždy jako „áčko“
- Jízdní řády na mobilu, nejsou vůbec k zahození
- Chvojí pod celtou, paráda, aplikovat i na Doupatech!
- Europivo v poledne, konzumovat s mírou (ne s Mírou) Pokud je možnost, tak rozhodně volit regionální pivovary…
- Pozor, první pivo po otevíračce může být výtoč z večerních trubek
- Neztratit foťák (to je pro tebe Martine, někam si to poznamenej J)
- Přezdívky, ty si raději vymyslet samy sobě, nepustit k tomu Čoldu, nebezpečí odplaty za Trolla…
- Pořídit nějakou pokrývku hlavy, současné jsou příliš malé…
- Nikam nespěchat (teda kromě hospody a na záchod)
- Neřešit píčoviny a užívat si každé chvíle na čundru
- Podle vzoru Mariňáka, průběžně (ideálně denně) zapisovat záchytné body čundru
- Situace řešit s čistou hlavou, tzn. s pivem v ruce nebo s placatkou a hlavně volit kompromisy anebo se přizpůsobit většině
- Nezkracovat délku čundru pokud to není nevyhnutelné
Nicméně se těším na další Čundry s osadou T.O. Tobrock a doufám, že si je naplno užijeme.
Míra TOBROCK