1. Výroční čundr na Kahanu v Ádru

1. výroční čundr TOBROCKu

(11. – 13. 1. 2013)

 

            Tak jsme se konečně dočkali a byl tu pátek, den našeho odjezdu na výroční čundr. Už od čtvrtka jsme věděli, že Čolda přijede až v sobotu, takže jsme vyráželi jen s Mírou. Vlak nám jel v 19:01, takže jsme na nádraží šli s dostatečným předstihem. Čekala nás cesta do Teplic nad Metují, zastávka skály. Když jsme tam dorazili, tak jsme museli říct, že počasí nám znovu vyšlo. Bylo pár cm sněhu a teplota lehce pod bodem mrazu. Naším prvním záchytným bodem se stal pramen, abychom mohli doplnit zásoby vody. Cesta utekla rychle, a když jsme doplnili zásoby, tak už jsme vyrazili směrem na Kahan. Když jsme vyšlápli to menší převýšení, tak jsme si začali dělat srandu, co bychom dělali, kdyby už tam někdo byl. To se naštěstí nepotvrdilo, ale stala se druhá nejhorší věc, veškeré dřevo bylo stopeno a tak první co jsme museli udělat bylo, že jsme se sebrali a po tmě jsme sháněli dřevo na topení. To se nám naštěstí za chvíli povedlo a tak jsme si mohli rozdělat oheň, opéct párky a uvařit kafe. Když jsme se najedli, tak jsme jen tak seděli u ohně a bavili se o tom, co je kde nového a jak se celkově daří. Když jsme se pak podívali, kolik je hodin, tak jsme zjistili, že jsou 2 ráno a tak jsme si šli lehnout.

            Sobotní ráno bylo velice příjemné, probudilo nás slunečné počasí. Rozdělali jsme oheň a připravili jsme si snídani. Po jídle jsme zabalili lahve na vodu a pomalu jsme vyrazili k Orlíku, kde jsme se měli sejít s Čoldou. Když jsme tam přišli, tak si akorát chystal vodu a tak jsme se přivítali a vypili jsme si s ním kafe. Lidi co přijeli na parkoviště, kde jsme stáli, po nás trochu zvláštně koukali, ale na to už jsme si za ty roky zvykli. Když si potom Čolda zabalil nádobíčko, tak nás čekala zpáteční cesta na Kahan. Cestou jsme nabrali vodu a pak už jen cesta lesem a užívání si klidu. Cestou jsme kecali, jak se máme a Čoldu jsme připravili na to, že nejdřív se bude muset udělat dřevo, protože tam není žádný. Na Kahanu jsme si nejdřív dali doutníček a pak jsme vyrazili na dřevo. Vytipovali jsme si pár stromu a tak jsme se do nich pustili. Ve třech jsme to měli za chvíli hotový a bylo toho tolik, že jsme to nemohli ani ztopit. Naneštěstí jsme zjistili, že to nebyli úplný soušky a tak jsme tam ještě 2 malí našli a pak už to bylo vše v pořádku. Rozdělali jsme oheň a připravili si jídlo a teplý pití. Potom si Čolda zalezl na chvíli do spacáku s odůvodněním, že je nemocný. Přešli jsme to a domlouvali se, v kolik začneme dělat gulášek. Když potom Čolda vylezl, tak jsme ho zaúkolovali a začal krájet cibuli. Pak už jsme postavili kotlík na oheň a začali kuchtit. Měli jsme to nacvičený z loňska a tak jsme se vzájemně doplňovali. V mezičase jsme seděli kolem ohně kecali o všem, co nás zrovna napadlo a taky jsme si předali suvenýry, co jsme měli já s Mírou připravený. Když se čas nachýlil a guláš byl skoro hotový, tak jsme ho společnými chuťovými buňkami dochutili a pustili se do jídla. Museli jsme konstatovat, že se nám opět povedl. Po jídle jsme si sedli zase kolem ohně a rozvíjeli jsme nejrůznější debaty. Když byla půlnoc, tak jsme se rozhodli jít spát, abychom byli připraveni na zítřejší cestu do Teplic na nádraží.

            Nedělní ráno nám připravilo překvapení v podobě pár cm nového sněhu. Když jsme vylezli ze spacáků všichni, tak sem se pustil do rozdělání ohně. To se zdárně povedlo (jako vždy) a tak jsme si dali vodu na kefe a čaj a začali si chystat snídani. Po jídle jsme se postupně pustili do balení příprav na cestu. Když jsme byli připravený a byl i čas odchodu, tak jsme udělali ještě pár fotek, nasadili bágly a vyrazili jsme. Cesta byla příjemná a užívali jsme si poslední chvilky klidu, co tam byl. Cestou přes Teplice jsme se zastavili v tamním obchodě a koupili si něco k pití a někteří i něco na zub. Když jsme pak přišli na nádraží, tak jsme měli dostatek času na zhodnocení 1. výročního čundru. Všichni jsme museli konstatovat, že se povedl. Chvíli před příjezdem vlaku tam dorazili i nějací outdooraci, tak jsme se na sebe jen tak koukli a nevěřícně kroutili hlavou. Když přijel vlak, tak jsme nastoupili a Čolda vytáhl bůček, co mu zbyl a tak jsme mu pomohli odlehčit bagáž, aby se s tím nemusel tahat. Když jsme pak projížděli Polickým tunelem, tak jsme museli smutně konstatovat, jaká je škoda, že už s námi nejezdí úchylák, co si k nám vždycky v tunelu přisednul a pak zase zmizel. V Náchodě jsme potom já s Mírou vystoupili a Čolda pokračoval dál směrem na Choceň a dál domů do Hluboček.

A tím skončil náš 1. výroční čundr, který se povedl.

P.S.: Ježdění v zimě má své krásy a ukáže, kdo je opravdový čundrák…