4-7.7.2012

Česká Kanada

(4. 7. – 7. 7. 2012)

 

Na tento prodloužený čundr jsme vyrážely od Míry. Vlak nám jel v 6:05 z Dobřenic a měli jsme namířeno do Jindřichova Hradce. Cesta začala slibně, a protože jsme měli všude dostatek času, tak jsme si říkali, že to bude celkem pohoda. Ale už v Hradci se ukázala spolehlivost Českých drah. Vlak měl zpoždění 25 minut a už to vypadalo, že budeme muset hledat další spoje. Naštěstí vše dopadlo dobře a přípoje jsme všude stihli. Cesta vlakem ubíhala rychle a příjemně. Nakonec jsme zdárně dorazili do Jindřichova Hradce a taky jsme poprvé měnili plán, a jak se ukázalo, tak to nebylo naposledy. Místo abychom počkali na úzkokolejku jsme se rozhodli, že si těch 5 km projdeme po svých. Bylo pěkně a tak jsme vyrazili. Když jsme dorazili ke značce, tak jsme zjistili, jak úžasně mají stesky značené. Nakonec jsme jí našli a pokračovali směrem přes Jindřiši a dále pak kolem Ratmírovského rybníku ke Krvavému rybníku, kde jsme měli plánovaný první nocleh. Cesta pěkně ubíhala, ale postupem času  se ukázalo, že ve vedru které bylo jsme to s vahou batohů přehnali. U Ratmírovského rybníku jsme si chtěli dát pauzu a točené pivko. Až po objednání jsme zjistili, že Plzeň dělá kvasnicové pivo (nechutnalo nám). Když jsme ho s nechutí dopili, tak jsme vyrazili ke Krvavému rybníku, tak jsme se začali shánět po nějakém místu na nocování. Už jsme měli místo vybrané, ale po sundání batohů a krátkém odpočinku jsme zjistili, že se musíme přesunout. Komáři by nás sežrali za živa. Nakonec jsme místo našli a rozbalili ležení a oheň. Po chvíli se ukázalo, že komáři jsou i tady, ale už se nám nikam nechtělo a tak jsme to tam přečkali. Udělali jsme si večeři, rozdělali si pivo a probírali jsme uplynulí den. Nakonec jsme zalehli a snažili se usnout, i když vedro ve spacáku a komáři venku nám to poněkud stěžovali.

Čtvrteční probuzení bylo velice příjemné. Krásně vymetená obloha, příjemná teplota a nikde žádní komáři. V klidu jsme rozdělali oheň a dali jsme vařit vodu na kafe. Přitom jsme si začali dělat snídani a promýšlet další plán naší cesty. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme přes Kunžák a dále budeme pokračovat do Kaprounu. Po snídani jsme si v klidu zabalili a pomalu jsme vyrazili na cestu. Protože ještě nebylo teplo tak se šlo příjemně. Cestou jsme potkali pár kolařů, kterých tam bylo opravdu požehnaně. Uprostřed lesů na malé pasece jsme poprvé viděli úzkokolejku na vlastní oči a dokonce byla tažená parní lokálkou. Po tomhle představení jsme pokračovali dál. Kousek před Kunžákem jsme se napojili na asfaltku po které se moc dobře nešlo. V Kunžáku na nás koukali trochu zvláštně, ale na to jsme zvyklí. Na náměstí jsme si sedli na zahrádce v pizzerii Tříhrbý velbloud. Objednali jsme si pivo a konstatovali jsme, že se zatím jde celkem dobře. Taky jsme debatovali o Čoldovi, který Mírovi do telefonu říkal, že by ve čtvrtek nebo v pátek přijel a připojil se k nám. Zatím se nám neozval a tak jsme si říkali, kdy to asi udělá a jestli vůbec. Po odpočinku jsme pokračovali dál směrem na Kunžák. Cestou jsme narazili na pěknou lavičku v lese a tak jsme se rozhodli, že si tam dáme malou svačinku. Po jídle a odpočinku jsme pokračovali v cestě. Na rozcestí jsme pokračovali rovně místo toho, abychom pokračovali do prava. Když jsme vyšli na kopec, tak jsme udělali nějaké fotky a pak se vrátili na rozcestí a pokračovali jsme dál po značce v původní trase. Když jsme prošli kolem Masných krámů a došli na kopec, tak jsme si sedli do borůvčí a dali si odpočinek. Borůvek bylo kolem dost a tak jsme se i občerstvili. Po nabrání sil jsme pokračovali směrem k Vysokému kamenu. Tam jsme shodili batohy a vylezli nahoru. Cestou jsme přišli na to, že místní KČT má taky zajímavý měřící systém vzdálenosti. Po cestě se trochu zatáhlo a udělalo se pěkné dusno. Potom co jsme udělali pár momentek jsme pokračovali směrem na Kaproun, kde jak Míra zjistil, byla hospůdka U paulánů, to byl náš další cíl. Když jsme tam došli, tak jsme měli štěstí, protože se akorát uvolnil stůl a tak jsme ho hned zabrali. Přijít o chvilku díl, tak bychom měli smůlu. Objednali jsme si a začali doplňovat pitný režim. Po nějaké době se začal zvedat vítr a pomalu se obloha začínala mračit v předzvěsti bouřky. V klidu jsme dopili a nechali si poradit, kde bychom sehnali nějakou vodu. Byla u zastávky Kaproun a tak jsme se rozhodli, že se tam stavíme a cestou koukneme po nějakém místě na spaní. Na cestě za vodou nás zastihla začínající bouřka. Naštěstí už jsme byli kousek od lesa a tak jsme se tam stihli schovat před přicházejícím deštěm. Pro všechny případy jsme si připravili ponča a pokračovali jsme k zastávce. Když jsme tam došli, tak jsme zjistili, že je tam i přístřešek, ve kterém jsme se schovali, protože začali padat kroupy a celkem silně pršet. Když bylo po tom nejhorším, tak jsem se šel podívat po pramenu Járy Cimrmana. Našel jsem ho bez větších problémů a za chvíli jsem byl zpátky i s vodou. Pak jsem vyndal liháč a začali jsme si ohřívat večeři. Po jídle jsme se rozhodli, že zde přečkáme noc a tak jsme věděli, že už můžeme pomalu začít připravovat ležení. Potom co projel poslední vlak a po ujištění průvodčího, že přístřešek bude stát i ráno jsme si udělali kafe a probírali uplynulí den. Původně jsme chtěli spát na lavičce v sedě, ale nakonec se Míra rozhodl, že si roztáhne spacák na zem a tak jsem si ležení roztáhl na lavičce. Když jsme zalezli do spacáků, tak jsme ještě chvíli kecali a pak už jsme oba usnuli.

Páteční probuzení bylo provoněné čerstvým vzduchem a teplotou tak akorát na triko. Protože do prvního vlaku bylo času dost, tak jsme si v klidu rozdělali oheň venku na Cimrmanově ohništi a udělali si ranní kávu a připravili si snídani. Po snídani jsme si zabalili, udělali ranní hygienu a doplnili tekutiny. Před tím než jsme vyrazili na další cestu jsme si to tam ještě všechno prohlédli za denního světla a pak už jsme popadli bágly a vyrazili na cestu. Náš dnešní cíl byl vzdálen asi 10km a tak jsme nemuseli nikam spěchat. Vyrazili jsme poměrně brzy a tak cesta na Kamenný vrch ubíhala rychle a za příjemných teplot. Tam jsme zjistili, že vrch to sice byl, ale kámen tam nebyl ani jeden. Po krátké pauze jsme pokračovali dál. Cestou jsme šli kolem chovného rybníku, kde chovali poměrně neobvyklý druh ryb. Když jsme procházeli Vitiněvsí, tak jsem konstatoval, že tam mohou po právu říkat, že tam dávají lišky dobrou noc. Pak už to byl jen kousek do Landštejna. Když jsme tam přišli tak jsme nejdřív šli doplnit tekutiny a občerstvit se. Pak jsme se rozhodli, že si projdeme místní zříceninu. Vyrazili jsme k hradu a nestačili se divit, co je zde cyklistů. Klasické prohlídky zde nebyli, každý si tu chodil, jak se mu zachtělo. Když jsme měli prohlídku za sebou, tak jsme se rozhodovali co dál. Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme směrem k Osice a někde to zapíchneme. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zjistili, že jede autobus přímo k rybníku. A protože do odjezdu autobusu zbývalo dost času, tak jsme se šli občerstvit. V hospůdce jsme jen nevěřícně kroutili hlavou, jak hostinský nemá zájem o hosty i když měl ještě místo. Probírali jsme i to zda a kdy se ozve Čolda. Shodly jsme se na tom, že to tenhle čundr asi nedopadne a tak jsme jen hádali, kdy hodí něco na stránky. Když se přiblížil odjezd autobusu, tak jsme se přesunuli na zastávku. Po tom co jsme nastoupili, tak jsme koukali jaká štreka by nás čekala. U Osiky jsme vystoupili a šli jsme okouknout okolí rybníka. Byl tam kemp a tak jsme se zdrželi u stánku. Po chvilce pozorování okolí jsme si všimli, že se obloha zase zatahuje a začíná se zvedat vítr. To bylo znamení, že se máme zvednout a jít si najít nějaké místo, kde si uděláme přístřešek. Když jsme vhodné místo našli, tak už foukal poměrně silný vítr. V rychlosti jsme natáhli celtu a v tom začalo pršet a tak jsme schovali batohy a na sebe jsme natáhli ponča. To co ale přišlo jsme nečekali. Opět začali padat kroupy a zvedl se vítr tak silný, že to začalo lámat stromy. Kousíček od nás to zlomilo pořádný smrk a tak jsme se rozhodli, že v rámci vlastní bezpečnosti se přesuneme hlouběji do lesa. Asi po půl hodině tohohle šílenství přestalo pršet a utišil se i vítr. A protože jsme se chtěli předtím vykoupat, tak jsme si šli zaplavat. Po tom co jsme vylezli z vody a oblíkli se, jsme zjistili, že máme skoro všechno mokrý. Po vzájemné dohodě jsme se rozhodli, že půjdeme do Osiky na vlak a pojedeme přespat na Kaproun. Cestou k zastávce jsme šli po kolejích a proti nám stál vlak. Nejdřív jsme nevěděli co se děje, ale pak jsme zjistili, že přes koleje jsou nahlé stromy a vlak neprojede. Dozvěděli jsme se, že proti jede parní lokálka a přiveze hasiče. Když potom hasiči uvolnili cestu, tak jsme nastoupili a svezli se do zastávky Kaproun. Cesta trvala déle než obvykle jednak proto, že souprava byla delší než obvykle a taky proto že přes koleje a kolem trati byly polámané stromy a tak se museli odklízet, abychom vůbec projeli. Když jsme vystoupili, tak jsme koukali, jak si dokáží poradit s kmenem, co byl přes koleje. Další věc co nás překvapila, byli mlaďáci co si kousek od zastávky postavili stanové městečko. Opět jsme si v zastávce udělali večeři na liháči a pak se rozhodovali co dál.  A protože naproti zastávce byl mohutný smrk, co nebyl v nejlepší formě, tak jsme se rozhodli, že se přesuneme někam jinam. Nakonec jsme se usídlili v lese na kopci. Našli jsme si místo na spaní a rozdělali ležení. Pak už jsme jen zalehli a usnuli.

Sobotní probuzení bylo poklidný. Nejdřív to vypadalo, že bude pršet, ale nakonec to bylo bez deště. Ke snídani jsme si dali kafe a něco k jídlu. Při tom jsme debatovali, co podnikneme dál. Věci v batohu byly mokrý a počasí se taky netvářilo moc příznivě. Nakonec jsme se dohodli, že se přesuneme do vesničky Lomy a odtamtud pojedeme úzkokolejkou do Jindřichova Hradce a pak domů. Měli jsme spoustu času a tak jsme v klidu zabalili a vypravili se na cestu. Když jsme vylezli z lesa, tak jsme zjistili, že je mlha jak mléko. Z počátku jsme šli mezi loukami, ale když jsme vlezli do lesa, tak jsme zjistili, jakou sílu včerejší bouřka měla. Místy byl uprostřed lesa takový polom, že jsme to nedokázali pochopit a byla to i celkem slušná prolézačka. Když jsme přišli do obce Lomy, tak jsme se od místních dozvěděli, že takovouhle kalamitu tady nepamatují nejmíň 10 let. Hospůdka byla zavřená a tak jsme se stavili alespoň v místním krámě. Když jsme potom přišli na zastávku, tak začalo svítit sluníčko a tak jsme začali alespoň trochu sušit věci. Cestou ve vlaku jsme se pak dozvěděli, že včerejší vlak místo o půl desátý přijel až o půl dvanáctý. Cestou jsme koukali po polámaných stromech a bylo jich opravdu dost. V Jindřichově Hradci jsme koupili jízdenky směr Hradec Králové a pak už jsme jen čekali, až nám to pojede. Cesta byla poměrně rychlá, nikde jsme dlouho nečekali a jeli jsme skoro samými rychlíky. Cestou jsme probrali celý čundr a museli jsme konstatovat, že se to povedlo. Taky jsme probírali, kdy se ozve Čolda. Shodli jsme se na tom, že to asi jen tak nebude. Když jsme přijeli k Mírovi, tak jsme prohodili fotky, co jsme měli nafocené a tím končil náš prodloužený čundr. Pak už jsem se s Mírou jen rozloučil a jel sem domu.          

Konečné shrnutí tohoto čundru:  Počasí nám vyšlo jako poslední dobou pokaždé.

Na tomto čundru jsme zjistili, že jídla jsme měli zbytečně moc a příště bude ještě zredukováno.

Vyzkoušeli jsme si spaní na zastávce.

Svezli jsme se autobusem.

Prostě nové prostředí a spousta nových zážitků!

Už se těším na další čundr.